Středoamerická Kostarika: Mírumilovná země na bohatém pobřeží
Středoamerickou Kostariku, jejíž jméno znamená ve španělštině „bohaté pobřeží“, tvoří pruh pevniny oddělující Atlantik od Tichého oceánu, který měří v nejužším místě pouhých 120 km. Rozloha 51 100 km² odpovídá asi dvěma třetinám území České republiky. Od nikaragujské hranice na severu až po Panamu na jihovýchodě se zemí táhne pohoří Kordiller s mnoha sopkami: Vrchol nejvyšší z nich – Irazú – ční do výšky 3 432 m.
V zemi najdete jak pláně, kde pět měsíců v roce nespadne ani kapka deště, tak hustě zalesněné nížiny, jež se pravidelně utápějí až v šesti tisících milimetrů srážek. A díky poloze, která stát pasovala do role jakéhosi pevninského mostu, má Kostarika neuvěřitelně rozmanitou faunu i flóru. Spojují se v ní totiž ekosystémy Severní a Jižní Ameriky i karibského ostrovního světa.
Pestrost především
V Kostarice tak můžete narazit na 237 druhů savců – od jaguárů přes jeleny až po podivuhodné nosály a tapíry. Dál tam našlo útočiště bezmála 400 druhů obojživelníků a plazů, 10 % všech motýlích druhů světa a tisíce druhů můr, včel a vos. Tamní řeky a jezera se hemží 130 druhy ryb a počet místních zástupců orchidejí překročil hranici 1 200. Na turistickou a přírodovědeckou mapu však Kostariku počátkem 70. let umístili ornitologové, kteří v zemi napočítali přes 850 druhů ptactva, tedy víc než v Kanadě a v USA dohromady.
Přestože na území středoamerického státu žije neuvěřitelně pestrá zvířena, nejde o žádnou zoologickou zahradu. Většina živočichů je velmi plachá a v některých případech je stovky let lovů přinutily vyhledat ty nejméně přístupné části terénu. Jaguáry, oceloty nebo tapíry proto obvykle zahlédnete jen na malý okamžik a pouze s velkou dávkou štěstí.
Rezervace, kam oko dohlédne
Přibližně čtvrtinu rozlohy Kostariky tvoří chráněná území, což představuje největší procentuální podíl mezi zeměmi západní polokoule. Celkem stát zahrnuje 26 národních parků, které poskytují ochranu přibližně 4 % všech živočišných druhů a ekosystémů světa (viz Rodiče národních parků).
Ale i v tropickém ráji se hřeší. Hlavním problémem Kostariky je významná pozice zemědělství. Stále větší hrozbou se tak stává například znečištění způsobené pesticidy, které tvoří nedílnou součást modrých plastových pytlů, v nichž dozrávají plodiny na banánových farmách. Podobně nezdravá scenérie však není jen doménou plantáží – zasáhla třeba i řeku Sarapiquí. Kvůli toxinům, jež se z pytlů uvolňují, zmizeli již z povodí zmíněného toku všichni pásovci a krokodýli…
Žádná armáda, žádný problém
Kostarika má od roku 1949 funkční demokratické zřízení, které se zřeklo vlastních ozbrojených sil. Spolu s malým pacifickým ostrovem Tuvalu proto středoamerická země jako jediná na světě nedisponuje armádou a zároveň ani dohodami o ochraně s jinými státy.
Zatímco sousední Nikaragua a Panama prožívají desítky let politických a vojenských krizí, Kostarika si mezi nimi dokázala diplomatickou obratností zachovat neutralitu, skrz kterou navíc příznivě ovlivňuje i své okolí. Óscar Arias Sánchez, jenž dvakrát zastával úřad prezidenta země, ve svém prvním funkčním období v letech 1986–1990 výrazně přispěl ke zklidnění napjaté situace ve Střední Americe, a v roce 1987 dokonce obdržel Nobelovu cenu za mír.
Mizející klid
Pověst mírumilovné a poklidné oblasti hraje významnou roli také v turistickém ruchu: Do Kostariky každoročně zavítají dva miliony návštěvníků, převážně ze Severní Ameriky. A ještě víc než klid je logicky láká nádherná příroda.
Turismus však nabízí méně autentický pohled na Kostariku, než by si někteří návštěvníci přáli. Již dnes je totiž velmi těžké najít místo, kde byste nenarazili na cestovatele, raftaře či surfaře. Zahraniční investoři přitom neustále skupují nové pozemky v lokalitách, jež dřív zůstávaly mimo jejich pozornost. S rostoucím počtem hotelů a obchodních center a s přílivem dalších návštěvníků, kteří zahlcují prázdninová letoviska či národní parky, však Kostarika zažívá i významný společenský a ekonomický rozkvět.
Politická stabilita spolu s přírodními krásami vynesla zemi hrdé přízvisko „latinskoamerické Švýcarsko“. Díky penězům, které přinášejí turisté, Kostarika doslova vzkvétá: V celé středoamerické šíji má nejvyšší gramotnost (96,3 %), nejlepší zdravotní péči a nejdelší průměrnou délku života (79,3 roku). Za její prosperitou ovšem stojí i vysoké půjčky – současný státní dluh činí v přepočtu bezmála 700 miliard korun.
Chudí bohatí
Rostoucí popularita má nicméně své stinné stránky: Šíří se sexuální turistika, množí se nekalé prodeje nemovitostí a dochází k ostrým konfliktům mezi movitějšími zahraničními majiteli realit a chudším místním obyvatelstvem.
Velký přísun financí navíc nezaručuje, že se z Kostariky stane země střední společenské třídy, jak bývá často označována. Celých 22 % tamní populace žije pod hranicí chudoby, a přestože probíhá rychlá modernizace, na každém kroku narazíte na stopy venkovského života: Ať už půjde o domorodce vlekoucí se po nezpevněných cestách, plantážníky vyrážející v ranní mlze na kávová pole nebo sběrače avokáda vracející se na kolech domů při západu slunce.
Rodiče národních parků
Ochrana přírody má v Kostarice dlouhou historii: První opatření omezující zemědělské vypalování půdy byla přijata již roku 1775. Většinu zásluh na budování systému tamních národních parků si však připsali Olaf Wessberg a Karen Mogensenová, kteří v roce 1963 založili na poloostrově Nicoya rezervaci Reserva Natural Absoluta Cabo Blanco.
Ochranářské duo pak dokázalo natolik pozvednout povědomí místních o přírodě, že si již koncem 70. let obyvatelé vynutili ustavení Správy národních parků. Systém chráněných oblastí se však zpočátku rozšiřoval velmi pomalu a farmáři, jejichž pozemky s parky sousedily, dál vypalovali pastviny, jako by se nic nedělo. Ne všem se navíc zamlouval úbytek zemědělské půdy. Wessberg za svůj zápal pro přírodu dokonce zaplatil cenu nejvyšší – v roce 1975 se stal obětí vraždy.
-
Zdroj textu
100+1 zahraniční zajímavost
-
Zdroj fotografiíWikipedie, Shutterstock