Mezi Paříží a vesnicí: Marseille je středomořskou branou Francie

Šarmantní a vždy perfektně upravený Francouz s bagetou v podpaží je klišé, které se nejlépe hodí k obyvatelům Paříže. Málokde je ovšem zmíněná představa dál od pravdy než v Marseille. Dnes tam svůj nový život začíná mnoho imigrantů z různých koutů Středomoří, bublající mix národností a etnik však přístav na jihu Francie představoval odjakživa. 

Město založili v 6. století př. n. l. Řekové, konkrétně původní obyvatelé obce Fókaia ležící v Malé Asii poblíž dnešního Izmiru. Řecko-perské války je donutily opustit domovinu a hledat štěstí jinde. Plavili se proto Středozemním mořem, až zakotvili u pobřeží vzdáleného téměř dva tisíce kilometrů a v ústí řeky Rhôny položili základy nového sídla nazvaného Massalia. Nezávislý přístav pak pod ochranou Říma prosperoval, dokud si v občanské válce mezi Caesarem a Pompeiem nevsadil na špatného koně. Gaius Julius jej po čtyřměsíčním obléhání dobyl a město ztratilo samostatnost. Strategicky umístěné přístavní sídlo však bohatlo i pod římskou nadvládou. 

Během své dlouhé historie přivítala Marseille mnoho přistěhovalců: V minulém století tam směřovali Arméni prchající před genocidou v roce 1915 či obyvatelé z bývalých francouzských kolonií na severu černého kontinentu, zejména z Alžírska. Ve městě žije také početná italská menšina. Stejně jako v minulosti, i dnes jde zkrátka o středomořskou křižovatku mezi Evropou a Afrikou.

Ani Provence, ani Francie

Přestože Marseille tvoří centrum regionu Provence a Azurového pobřeží, provensálská městečka lemovaná záhony levandulí mají s kosmopolitním přístavem překypujícím životem pramálo společného – snad jen to, že na obou místech si turisté kupují voňavá mýdla. Režisér a rodák z jihofrancouzského města Robert Guédiguian jednou prohlásil: „Marseille není Francie, Marseille není ani Provence, Marseille je svět sám o sobě.“ 

Pulzujícím srdcem metropole vždycky byl a stále zůstává přístav ve čtvrti Vieux-Port. I když rybářské bárky vystřídaly jachty a lodě kotvící podél mol, každý den se tam koná rybí trh s čerstvými dary moře a na širokých nábřežích potkáte lidi různých kultur i společenských tříd. Zatímco v jiných francouzských městech končí nově příchozí často v „horších“ lokalitách, v Marseille žijí bohatí a chudí téměř vedle sebe. I když čtvrti na severu nechvalně prosluly vysokou kriminalitou, pořád nejde o oddělená ghetta vzdálená od centra – všichni Marseillané se zkrátka potkávají. Temnou éru v historii města znamenalo hlavně období od konce 30. do začátku 70. let minulého století, kdy tamní mafie s kořeny na Korsice organizovala přes přístav pašování heroinu z Turecka do USA: V roce 1972 však Francouzi a Američané většinu laboratoří a přepravišť rozprášili.   

Pouliční umění

Pařížská čtvrť Montmartre v minulosti platila za útočiště chudiny. Nízké nájmy však lákaly také umělce, a proto se kopec s bělostnou bazilikou Sacré-Cœur stal později synonymem pro místo plné vyhledávaných kaváren a menších galerií. Různé podpůrné programy a dotace by podobný osud přály také malebné marseilleské čtvrti Le Panier, ležící hned vedle Vieux-Port: Kvůli lacinému bydlení se v ní dřív usazovali chudí přistěhovalci převážně z Itálie a úzké uličky s nataženými prádelními šnůrami jí propůjčují nádech středomořského města. Její přerod v malý Montmartre se ovšem ještě úplně nepovedl. 

Le Panier sice kreativitou žije, jenže namísto vysokého umění se tam uchytil hlavně street art, tedy pouliční tvorba na zdech – většinou bez povolení vlastníka objektu. V nepříliš rozlehlé čtvrti mohou turisté obdivovat různé malůvky a graffiti skoro na každém rohu, takže srovnání s pařížským Montmartrem nakonec není úplně nepřiléhavé. Liší se jen styl, kterému umělecké čtvrti holdují. A co se týče současné populární kultury, Marseille představuje také významnou líheň rapperů či hiphoperů. 

Pizza místo bujabézy 

Připravit bujabézu, tradiční provensálskou polévku s kusy ryb či mořských plodů, znamená strávit půl dne za plotnou. Původně šlo o jídlo dělníků a pracující třídy, do něhož se používaly rybí zbytky z jiných pokrmů. Nyní si ovšem obyvatelé Marseille dopřávají vyhlášenou pochoutku jen zřídka: Postupně se totiž přesunula z kuchyní běžných rodin na jídelní lístky restaurací zaměřených na cizince, a proto se vyšplhaly vzhůru také účtované ceny. Obyčejný Marseillan tudíž nemá důvod po předražené delikatese sáhnout. 

Veliké oblibě se mezi místními naopak těší pizza z pojízdných prodejen. První stánky na čtyřech kolech se ve Francii zrodily právě v Marseille, a to v 60. letech minulého století. Trend založil podnikavec, jehož přívěs za autem skrýval pec – a někteří si proto pojízdnou restauraci pletli se strojem na pokládání asfaltu. Dnes ulice přístavního města křižuje asi padesátka dodávek nabízejících čerstvě upečenou italskou lahůdku, za jejíž popularitou stojí také početná komunita z Apeninského poloostrova. Na pomyslnou typickou pizzu Marseille přitom patří ančovičky. 

Doma u hraběte

Pokud se vydáte za hranice města, objevíte zcela jiný svět. Mezi Marseille a malým, patnáct kilometrů vzdáleným přístavem Cassis se rozkládá národní park Calanques, který tvoří vápencové skály ostře zakousnuté do Středozemního moře. Pro oblast se vžilo označení „francouzské fjordy“ a vypravit se tam můžete autobusem přímo z Marseille. Krásné bílé útesy vás ohromí hned na několika místech – městskou dopravou se dostanete do zátok Callelongue, Sormiou, Morgiou či Sugiton. 

V létě praskají tamní pláže ve švech, ale turisté přijíždějí po celý rok, neboť pobřeží mezi Marseille a Cassis nabízí spoustu příležitostí ke krátkým i celodenním výletům. Dlouhé zátoky si oblíbili také kapitáni menších plachetnic, protože skály lodě chrání před silným a prudkým větrem, tzv. mistrálem. V roce 2012 se však „fjordy“ staly národním parkem a množství plavidel, jež se mohou v blízkosti rezervace pohybovat, se přísně reguluje.

TIP: Před 220 lety začala výstavba pevnosti Boyard: K čemu původně sloužila?

Za přírodou se můžete vydat i z úplného centra Marseille: Ve Vieux-Port naskočíte na trajekt a po pouhých dvaceti minutách se dostanete na Frioulské souostroví. Čtveřici ostrovů Pomègues, Ratonneau, Tiboulen a If dělí od metropole asi tři kilometry a dominantu posledního zmíněného – jinak pustého – představuje stejnojmenná pevnost. Proslavil ji spisovatel Alexandre Dumas, který v ní nechal uvěznit svého románového hrdinu hraběte Monte Crista. Od 16. století přitom čekal podobný osud i mnoho bezejmenných námořníků. Ostrovy totiž sloužily jako záchytné místo, kde mořeplavci čekali, než budou vpuštěni do hlavního přístavu.