Všechno v pohodě: Rio de Janeiro, to není jen socha Ježíše a fotbal

Rakouský spisovatel Stefan Zweig, který žil na útěku před nacisty v blízkém Petrópolis, údajně nikdy neviděl krásnější město než Rio – a o pravdivosti jeho slov se dnes může přesvědčit každý. „Bůh za sedm dní stvořil Zemi a osmý den se věnoval jenom Riu,“ říkají tamní obyvatelé, jejichž lásku k městu nezmenšuje ani fakt, že žijí v ostrých sociálních kontrastech. Během slavného karnevalu, vítání nového roku i při obyčejném pobytu na pláži totiž všechny společenské rozdíly mizí. Postavení najednou nehraje roli a mnohem důležitější je, jak dobře to umíte s fotbalovým míčem, kolik hodin jste strávili v posilovně nebo jak k vám byla štědrá příroda – případně plastičtí chirurgové. Obzvlášť v neděli, kdy se přímořská třída Avenida Atlântica uzavírá pro auta, se celá oblast mění v jedno pulzující korzo exhibicionismu, kde se muži předhánějí v ukazování svalů, zatímco dámy se promenádují oděné v absolutním minimu. 

Cariocas, jak si místní říkají, všeobecně vyznávají heslo „tudo bem“ neboli „všechno je v pohodě“. Radost ze života je všudypřítomná, ani ten největší chudák se nezapomíná smát, a když mu to nohy dovolí, tak tancuje. Ostatně den bez tance, hlavně bez samby, jako by ani nebyl. Důležitá je především přítomnost a kouzlo okamžiku. Oblíbené slovo přecházející do životní filozofie zní „jeito“: Těžko se překládá, ale v podstatě se jím dává najevo, že všechno nějak dopadne. A když se přitom bude člověk usmívat a sem tam maličko zaimprovizuje, možná bude i dobře… 

Ochrana shůry

Městským památkám samozřejmě vévodí světoznámá gigantická socha Krista Spasitele vyvedená ve stylu art deco, jež rozpíná paže na vrchu hory Corcovado. Dílo francouzského sochaře Paula Landowského a brazilského architekta Silvy Costy lidé při inauguraci roku 1931 prosili, aby zemi vedlo a chránilo od všeho zlého, což se nyní s přihlédnutím k pandemii a dalším nešvarům příliš nedaří. Každopádně coby návštěvníci můžete za skulpturou vyjet buď po silnici, nebo se svézt ozubnicovou dráhou z roku 1882, která do výšky okolo 600 metrů šplhá přes nedotčený les Tijuca. Majestátnosti monumentu pak podlehne i nepříliš nábožensky založený jedinec: Postava se tyčí do výšky 38 metrů, roztažené ruce měří 29 metrů a celé dílo váží 1 145 tun.

S Kristem za zády se před vámi otevře úchvatné panoráma, v němž můžete spatřit slavnou skálu Pão de Açúcar, zátoku Guanabara se čtrnáct kilometrů dlouhým mostem do protějšího města Niterói a také výškové budovy v centru. Přímo pod Kristem se pak rozprostírá zástavba a světoznámé pláže Leblon, Ipanema a Copacabana. Další pastvu pro oči skýtá vnitrozemní jezero Rodriga de Freitase, dostihová dráha a velmi oceňovaná botanická zahrada. Na protilehlých svazích se na sebe mačkají známé chudinské čtvrti zvané favely, kam se až na výjimky nedoporučuje chodit – ostatně vyhýbají se jim i policisté, a když už tam musejí zasáhnout, pak jedině v silně ozbrojených oddílech.  

Když nemůžeš, přidej!

Lepšího průvodce po městě než sochu Krista si člověk zkrátka nemůže přát: Buď funguje jako orientační bod, nebo si z jeho výšin naplánujete svůj další turistický program. A až za novým dobrodružstvím pojedete, vězte, že se cesta městským autobusem může rychle proměnit v zážitek srovnatelný s horskou dráhou. V členitém terénu zástavby přidávají řidiči plyn i ve chvíli, kdy by běžný smrtelník už dávno brzdil. Doporučujeme proto usadit se pokud možno úplně vzadu a pevně se držet… 

I pokud patříte mezi pohodlné cestovatele a většinu času plánujete strávit na pláži, neměli byste vynechat již zmíněnou skálu Pão de Açúcar neboli Cukrovou homoli, kam vás vyveze lanovka. Starší kabiny ze začátku 20. století už na monument od 70. let nejezdí a díky moderním proskleným interiérům si po cestě užijete impozantní výhled. Z výšky necelých 400 metrů se pak na město a jeho okolí můžete podívat ze zcela jiné perspektivy než od sochy Ježíše. Panoráma je přitom tak malebné, že dovede zachraňovat životy. Zápis z návštěvní knihy na místě zní: „Přišel jsem sem, abych skoncoval se životem. Ten pohled mě ale tak uchvátil, že jsem si to rozmyslel.“

Památky a kapsáři 

Ačkoliv se historická část Ria prakticky nedochovala a většina zástavby pochází ze 70. či 80. let, centrum města láká k procházce. Na náměstí Praça Floriano stojí slavné divadlo Teatro Municipal, jež se inspirovalo pařížskou operou. Bezpochyby jde o nejprestižnější budovu v Riu, jejíž výzdoba se opírá o mramor, ale také bezpočet křišťálových lustrů a pozoruhodných stropních maleb. O kousek dál narazíte na klášter Convento de Santo Antônio s nejstarším kostelem ve městě, z počátku 17. století. Hned vedle se na konci bulváru Rua da Carioca otevírá půvabné náměstí Praça Tiradentes, kde je duch historického města stále zřetelný. A jen pár kroků odsud stojí další turistická atrakce, jež ohromí nejen knihomoly – knihovna Real Gabinete Português de Leitura, se svými zhruba 350 tisíci vystavenými svazky.

Můžete také ochutnat další kousek někdejšího Ria, tentokrát v podobě nejstarší dosud fungující tramvaje v Latinské Americe. Jedná se o linku z konce 19. století, jejíž půvabné vagony vozí cestující, ale i kapesní zloděje přes bohémskou čtvrť Lapa. Dráha se nezalekne ani dvacet metrů vysokého akvaduktu Carioca z poloviny 18. století a po jeho překonání směřuje do pitoreskní čtvrti Santa Teresa. 

Trauma z fotbalu

Nadšenci kopané by zas rozhodně neměli vynechat jeden z největších fotbalových stadionů světa Maracanã, který pojme skoro 200 tisíc návštěvníků. Množství cementu spotřebovaného na jeho stavbu v roce 1950 údajně odpovídá zhruba dvěma Cukrovým homolím, byl však potřeba: Fotbal stojí v Brazílii prakticky na úrovni náboženství a sportovní „svatostánek“ zamýšleli architekti jako výkladní skříň pro pořádání šampionátu FIFA. Každý Brazilec tehdy očekával drtivé vítězství národního týmu a tomu se skutečně dařilo, dokud ve finále nenarazil na špičkově rozehrané Uruguayce. Domácí jim ve vypjatém zápase podlehli 2:1 a v následujícím šoku stadion utichl. Přímo na tribunách spáchali sebevraždu hned dva fanoušci a dodnes jde o jedno z největších sportovních traumat země. 

TIP: V zátoce všech svatých: Koloniální minulost brazilského přístavu Salvador

Každopádně po náročném turistickém dni rozhodně doporučujeme zajít do jedné z četných jídelen, tzv. churrascarií, které fungují na jednoduchém principu: Návštěvníci se sami obsluhují u stolů s širokou nabídkou masa, salátů, mořských plodů a různých příloh. Platí se pak podle celkové váhy jídla na talíři.