Bzukot v růžovém městě: Víno, šašlik a nostalgie v arménském Jerevanu

První střet s Jerevanem je překvapivý. Neznalý návštěvník očekává pohrobka sovětských časů – obludu z betonu plnou komunistických monumentů, jakými jsou posety periferie bývalého rudého impéria. Jenže místo šedého a nudného komplexu autostrád a paláců kultury jde o vibrující zelené město, které je sice ucpané chaotickou dopravou, ale současně nabízí bulváry plné kaváren, kudy korzují davy i o půlnoci. Jerevan zkrátka dýchá zvláštní směsicí optimismu a nostalgie, modernity i historie. 

Lidé tam žijí už od roku 783 př. n. l., kdy vládci říše Urartu založili na strategickém okraji araratské pláně pevnost Erebuni, u níž pak vyrostlo i město. Všechny místní domy, včetně těch postavených nedávno, vznikly z růžového sopečného tufu, stejně jako pevnost stará téměř tři tisíce let. Zbarvení použitých kamenů se proměňuje na každém centimetru povrchu a chvilku trvá, než vás z výsledného strakatého efektu přestane přecházet zrak. Unikátní stavební materiál propojuje Jerevan s historií – všechno nové tu vypadá staře a všechno staré se mohlo klidně zrodit teprve včera. 

Spěch se tu nenosí

Rozhodně však nedostanete šanci užít si stoický klid, kterým vynikají mnohá jiná starobylá města. Jerevan je Kavkaz – a Kavkaz znamená chaos. Dopravní tepny jsou ucpané a v relativně kompaktním centru se často mnohem snáz dostanete k cíli pěšky než autem. Pravidla silničního provozu berou místní spíš jako doporučení, a než vstoupíte na zelenou na přechod, raději se dvakrát ujistěte, že někdo za volantem zrovna nezapomněl, kde má brzdu. Na druhou stranu dávají řidiči v hustém provozu víc pozor, protože chodců skákajících do cesty není právě málo. Chůze centrem tak představuje jakousi ruskou ruletu, v níž všichni výhružně mávají pistolemi, ale většina má nabito slepými. Přesto se ve městě denně odehraje přes sto nehod, tedy zhruba dvojnásobek oproti srovnatelně lidnaté Praze. 

Se zběsilou dopravou přitom ostře kontrastuje ležérní rozpoložení místních obyvatel. Spěch se v Jerevanu nenosí a agresivita, kromě té za volantem, také ne. Autor metropoli navštívil v době masivních protivládních demonstrací, které bez problému zvládali neozbrojení policisté. Nejděsivější potyčka vypadala trochu jako hra na přetlačovanou na skautském táboře, což znamená ohromný skok od událostí z roku 2008, kdy po střelbě do davu demonstrantů zůstalo deset mrtvých. Nejhorší formu protestu tak dnes představuje útok na Achillovu patu Jerevanu, tedy zablokování provozu. 

Nekonečné schody

Arménská metropole se samozřejmě pyšní monumentální architekturou, ta však – na rozdíl například od Moskvy – nepůsobí nabubřelým dojmem. Žádný turista nevynechá především tzv. Jerevanskou kaskádu: Nejenže si na přilehlém bulváru můžete prohlédnout moderní sochy Cafesijanova centra umění, ale čeká vás asi tisíc schodů z bílého pískovce, které v růžovo-šedivé zástavbě září jako maják. Kaskáda zapuštěná do kopce ukrývá kromě uměleckých galerií také eskalátory pro méně zdatné či zkrátka pohodlné návštěvníky. Z vrcholu schodiště se pak otevírá nejlepší vyhlídka, jakou si můžete dopřát. Pokud upřete zrak k jihu, uvidíte ve vzdálenosti pouhých šedesáti kilometrů špičku hory Ararat, tyčící se do 5 137 metrů. 

Nejlepší vyhlídka ve městě se otevírá z tzv. Kaskády, kde se scházejí milenecké páry a turisté tam „loví“ širokoúhlé snímky. (foto: Shutterstock)

Pro všechny Armény jde o pohled fascinující a současně bolestný. Jejich identita se s vyhaslým vulkánem neoddělitelně pojí a místo, kde podle biblické legendy přistála Noemova archa, se dokonce dostalo do státního znaku. Vrchol kdysi tvořil trojmezí tureckého, ruského a perského impéria, ale po dějinných kotrmelcích a arménsko-turecké válce z roku 1920 ztratila Arménie k Araratu přístup, což dosud považuje za historickou křivdu. Dnes hora leží na území Turecka, tudíž už ji Arméni nemohou označovat za „svou“. 

Každý desátý je Rus

Jerevan se stejně jako celá země nachází uprostřed velkých změn, jež s sebou nesou politické pnutí. Před dvěma lety prohrála Republika Arcach – de facto součást Arménie ve všem kromě jména – válku se sousedním Ázerbájdžánem o sporné území Náhorního Karabachu a od té doby se město téměř neustále utápí v protestech, které se snaží svrhnout vládu Nikola Pašinjana. Premiér totiž akceptoval potupné příměří a v těchto dnech hodlá podepsat i definitivní dohodu o míru. 

K neklidné atmosféře přispěla rovněž válka na Ukrajině. Během pouhých několika týdnů se do Jerevanu přesunuly desítky tisíc vysoce kvalifikovaných Rusů, kteří naznali, že je v putinovské vlasti nečeká žádná budoucnost. Spolu se svými protějšky žijícími ve městě už od sovětských časů tak zmíněná slovanská menšina tvoří přes 10 % populace milionové metropole. A přestože Arménie patří mezi spojence sousední federace a na jejím území se nachází i ruská vojenská základna, na manifestace podporující „speciální operaci“ tam skutečně nenarazíte. Politický příklon k Rusku se stal zkrátka výsledkem historického dědictví a kupeckých počtů: S nepřátelsky naladěným Tureckem i Ázerbájdžánem a s nevypočitatelným Íránem na hranicích znamená obří soused poslední možnost, kde hledat ochranu. Jak s povzdechem vysvětlila průvodkyně v muzeu: „Víte, my si moc vybírat nemůžeme…“ 

Exploze turismu

Příliv majetných, liberálně naladěných Rusů představoval pro město šok. Znamenal totiž nejen novou vrstvu lidí, kteří pracují v IT sektoru a jsou placeni podle standardů amerických společností, ale také skokové zdražení nájmů. Zmíněná elita je ochotna platit trojnásobek částek, na které jsou místní zvyklí: Stometrový byt v centru tak bude stát stejně jako v Praze, ačkoliv si běžný arménský číšník vydělá zhruba deset tisíc korun. Rozdíly v příjmech jsou ohromné. Na ulicích uvidíte bezpočet vozů Tesla i jiných luxusních značek, ale mezi nimi se budou proplétat sotva pojízdné žigulíky. Samotné srdce Jerevanu působí jako z reklamy na blahobyt, jakmile však opustíte zelené bulváry a vydáte se jen pár kilometrů za město, přivítají vás zrezivělé ploty a chátrající domy. 

Prudce se rozvíjející turismus rozdíly mezi bohatými a chudými ještě prohlubuje. Skvělé jídlo, nízké ceny, intenzivní noční život a pohodová atmosféra lákají: Zatímco v roce 1996 do země nezavítal prakticky nikdo, o deset let později přijelo na 400 tisíc návštěvníků a v roce 2018, těsně před vypuknutím pandemie, už se do třímilionové Arménie vydaly téměř dva miliony lidí. Ti všichni utrácejí a podle statistik se nyní turismus podílí na arménském HDP ze 14 %. Výdělky se ovšem koncentrují v rukou majitelů hotelů, barů a obchodů v centru, zatímco na nárožích pořád potkáte důchodce v ošoupaných kabátech, jak prodávají drobnosti. 

Prastará pevnost

Milovníky historie Jerevan příliš nepotěší, a pokud chcete vidět skutečně „staré věci“, musíte do hor za kláštery. Většina místních kostelů je relativně nová, protože dávnější památky zničilo masivní zemětřesení v roce 1679 – jako jeden z mála se podařilo zachránit svatostánek Katoghike z 13. století.

Návštěva jakéhokoliv kostela nicméně probouzí údiv: Arménská apoštolská církev je nejstarší institucí svého druhu na světě, jelikož Arméni učinili křesťanství státním náboženstvím již počátkem 4. století, ještě před římským císařem Konstantinem. Každopádně úzká okna, přítmí, stovky svíček a světlo pronikající často jediným otvorem ve stropě propůjčují ideu stáří a neměnné kontinuity i relativně novým chrámům.

Zdi téměř tři tisíce let staré pevnosti Erebuni představují moderní rekonstrukci z původního stavebního materiálu. (foto: David Bimka ©)

Čestnou výjimku tvoří pevnost Erebuni, která stála u samotného zrodu města. Urartští králové ji založili v roce 783 př. n. l., aby střežila přístup z hor do údolí. Obří stavbu, jejíž silné zdi se tyčily až do výšky dvanácti metrů, vybudovali otroci přivedení z dobyvačných výprav. A po jejím dokončení se proměnili i v první obyvatele města, které se rodilo souběžně. Dnešní maličká Arménie představovala kdysi velmoc a předchůdci Arménů kontrolovali území od Kavkazu po Mezopotámii, kontinuálně válčili s mocnými Médy i Asyřany a v období expanze mezi 9. a 6. stoletím př. n. l. anektovali celé území okolo Araratu. 

Kde nikdo nehlídá

Z původní Erebuni se bohužel dochovaly pouze základové zdi. Opevnění, které si dnes můžete osahat, vzniklo rekonstrukcí z kamenů nalezených na místě. Archeologové dokonce v 70. letech minulého století opravili několik fresek, ale protože památku nikdo nehlídá, poškodili je vandalové a opět se nacházejí v žalostném stavu.

TIP: Země ve stínu Araratu: Divoká horstva a prastaré kláštery v hrdé Arménii

Právě na Erebuni je vidět, že má současná Arménie jiné priority než udržování památek, a nablýskané centrum města zakrývá hlubší hospodářské problémy. Pokud se však „nehoníte“ za kameny, nýbrž za tepajícím nočním životem, představuje pro vás Jerevan to pravé místo k návštěvě.