Nikaragua: Odkázaná na ostatní

Nikaragua se stále snaží překonat následky dlouhých let diktátorského režimu, občanské války a přírodních katastrof. Po Haiti jde o druhou nejchudší zemi amerického kontinentu a jeden z nejchudších států západní polokoule
01.05.2014 - Marek Telička


Alt text

Vlajka Nikaraguy je odvozena od někdejší bílo-modré standardy Federální republiky Střední Ameriky. Modré pruhy představují Pacifik a Karibik, bílý pruh zemi mezi nimi. Velmi podobná je vlajka El Salvadoru

Nikaragujská ekonomika je tradičně závislá na vývozu zemědělských výrobků, i když v letech 1950–1990 probíhaly v zemi snahy o větší prosazení průmyslu.

Pomoc nutná

Plné dvě třetiny nikaragujského exportu představuje zemědělství. Tento sektor prosperuje v prvé řadě díky úzkým vztahům s Venezuelou, kam směřuje více než polovina nikaragujského zemědělského vývozu. K tradičním plodinám patří káva, banány, bavlna, cukrová třtina a tabák, důležitý je i export hovězího masa a mořských plodů. Další část vývozu představují textilní výrobky a významný začíná být po letech zisk z turistického ruchu. Koncem 20. století turismus de facto zkolaboval a „do formy“ se opět dostává jen pozvolna. Země má přitom určitě co nabídnout: bohatou kulturu, ještě stále nedotčený deštný prales, vulkány, pláže a architekturu z koloniálních dob. Primitivní zemědělství, textilky a nerozvinutá turistická infrastruktura však k zabezpečení stability nestačí a bez zahraniční pomoci by země velmi rychle zkolabovala.

Útěky, návraty a katastrofy

Beznadějnou domácí situaci se tisíce Nikaragujců rozhodly řešit útěkem do zahraničí. Většina z nich žije v USA, Mexiku, Guatemale, Kostarice a Kanadě. Mnozí z nich posílají peníze domů, přičemž pomoc od vystěhovalců představuje úhrnem zhruba miliardu dolarů ročně. I tak ovšem musí podle zprávy Rozvojového programu OSN bezmála 80 % obyvatel vystačit s příjmem kolem dvou dolarů denně. Většina původních obyvatel (5 % populace) dokonce vyžije s poloviční částkou. Přesto se mnozí vracejí zpět do vlasti. Ti, kteří zůstávají v zahraničí, jsou pak nepochybně rádi, že unikli nejen zničující chudobě, ale také hrozbě přírodních katastrof.

Po roce 1972 se Nikaragua těžko vzpamatovávala ze silného zemětřesení. V roce 1998 se zemí prohnal hurikán Mitch, který zabil tisíce lidí a zanechal pětinu Nikaragujců bez střechy nad hlavou. Kvůli chudobě navíc velké množství obyvatel dosud žije v polozbořených domech, které další nápor živlů nemusejí unést. V polovině dubna 2014 zasáhla Nikaraguu vlna otřesů o síle 5,1–6,7 stupně. Došlo k vyhlášení stavu nejvyšší pohotovosti a obyvatelé byli vyzváni, aby raději spali pod širým nebem.

Poslední středoamerický diktátor

Nikaragua posledních desetiletí je spojena s Danielem Ortegou, který zemi jako vůdce sandinistů ovládal v letech 1979–1990 a po dvou neúspěšných kandidaturách se v roce 2006 do čela státu vrátil. Spojence našel v socialisticky orientovaném Hugovi Chávezovi – dnes už zesnulém prezidentovi Venezuely –, přičemž se Nikaragua stala pod jeho vedením členem svazu ALBA (Bolívarovský svaz pro lid naší Ameriky), který má za cíl integraci Latinské Ameriky a Karibiku. Orientace na Kubu a další proamerické síly však není po chuti USA. Daniel Ortega se v každém případě znovunabyté moci jen tak nevzdá. V roce 2011 byl znovu zvolen do čela státu, i když podle tehdejší ústavy neměl už potřetí kandidovat. Letos ovšem Národní shromáždění schválilo konstituční změnu, díky níž se za dva roky může Ortega pokusit o další pokračování své vlády.

Faktum

 

Bezmála 80 % Nikaragujců musí vystačit s příjmem kolem dvou dolarů denně 

 

Ve zkratce

Dobrodruh okouzlený mocí

V letech 1856–1857 vládl v Nikaragui americký občan William Walker, který si jako životní cíl zřejmě vytyčil vybudování vlastního panství. Už v roce 1853 se pokusil spolu se svými žoldnéři obsadit část Mexika. Tamní armáda ho však vyhnala, a v USA jej dokonce postavili před soud za vedení nezákonné války. Získal si ovšem sympatie poroty a ta ho záhy osvobodila. V roce 1854 pak využil občanské války v Nikaragui: Spolu se stovkou dalších Američanů a zhruba 170 místními se postavil za jednu ze znesvářených stran, ale nakonec si moc ponechal sám pro sebe. Zahájil program amerikanizace a znovu zavedl otroctví. Jelikož se však netajil ambicemi ovládnout i jiné země Latinské Ameriky, porazila ho nakonec spojená vojska Hondurasu, El Salvadoru a Guatemaly. Když se pak o tři roky později pokusil zahájit další vojenské tažení, nechala jej honduraská vláda popravit. Bylo mu pouhých 36 let.

 

Stručné dějiny

Většina historie země je zřejmě navždy ztracena, ale výzkumy ukazují, že kolem roku 1 500 př. n. l. už byla Nikaragua hustě osídlena a zhruba v roce 400 př. n. l. sem dorazila zemědělská revoluce. Vše změnil příjezd Kryštofa Kolumba v roce 1502, i když výrazněji se Evropané začali o oblast zajímat až o dvacet let později.

Španělé a diktátoři

V roce 1523 dobyli Nikaraguu Španělé a rozdělili ji na velká hospodářství, na nichž museli pracovat domorodí indiáni. Na zmíněném uspořádání se v podstatě nic nezměnilo až do 19. století. V září roku 1821 vznikla Středoamerická federace (zahrnující dnešní Guatemalu, El Salvador, Honduras, Kostariku a Nikaraguu), jejíž členové se tak odtrhli od Španělska. Od roku 1838 je země zcela samostatná. V první půlce 19. století si tamní vládu uzurpovali diktátoři, jako první José Santos Zelaya (1893–1909). V mezičase stát okupovaly americké námořní jednotky (1912–1933) a v roce 1936 se k moci dostal Anastasio Somoza García. On a jeho rodina stáli v čele Nikaraguy po dalších 42 let: starší syn Luis Somoza Debayle od roku 1956 a po Garcíově smrti v roce 1967 pak mladší z bratrů Anastasio Somoza Debayle.

Přes revoluci k současnosti

V roce 1961 se v zemi zformovala Sandinovská fronta národního osvobození, která proti nejmladšímu Somozovi a jeho vládě zahájila dlouhou partyzánskou válku. V roce 1972 zasáhlo Nikaraguu silné zemětřesení, ovšem Somoza si většinu mezinárodní pomoci nechal pro sebe a své jednotky. O sedm let později přistoupili Sandinisté vedení Danielem Ortegou k ofenzivě a Somoza utekl ze země. Revoluce stála život padesát tisíc Nikaragujců. Spojené státy začaly postupně podporovat opozici, což vyústilo ve svobodné volby v roce 1990. Z nich vzešla vítězně jako první žena v čele středoamerického státu Violeta Chamorrová. V roce 1997 ji vystřídal zkorumpovaný Arnoldo Alemán a poté Enrique Bolaños. Daniel Ortega stanul v čele země znovu v roce 2006 a prezidentem je dodnes.

Lidé

Obyvatelstvo

Počet obyvatel: zhruba 5,85 milionu, o málo víc než Slovensko
prům. počet dětí: 1,99 na jednu ženu
věková struktura: 29,3 % dětí do 15 let, 4,7 % obyv. starších 65 let, polovina obyv. mladších 24,2 roku
městské obyv.: 57 %
etnické složení: mestici, tj. míšenci amerických indiánů a bělochů 69 %, běloši 17 %, černoši 9 %, američtí indiáni 5 %
náboženství: katolíci 58,5 %, protestanti 23,2 %, svědci Jehovovi 0,9 %, ostatní 1,6 %, bez vyznání 15,7 %
jazyky: oficiální jazyk – španělština
obyv. pod hranicí chudoby: 42,5 %
gramotnost: 78 %.

Politika

Typ vlády: republika prezidentského typu
samostatnost: od 15. 9. 1821 (dříve španělská kolonie)
hlava státu: prezident José Daniel Ortega Saavedra (od 10. 1. 2007); prezident je hlavou státu i šéfem vlády
volby: prezident a viceprezident se volí na pět let všelidovým přímým hlasováním.

Ekonomika

HDP na hlavu: 4 500 USD (odhad z r. 2013; ČR – 26 300 USD), o něco více než Vietnam
měna: nikaragujská cordoba (NIC), 1 USD = asi 25 NIC, 1 CZK = asi 1,26 NIC.

Geografie

Rozloha: 130 370 km², tedy zhruba stejně jako Island
hranice: 1 231 km (s Hondurasem a Kostarikou)
délka pobřeží: 910 km
charakter území: rozsáhlé pobřežní nížiny u Karibiku se zdvihají do hor v centrální části země, úzké pobřežní nížiny na straně Pacifiku přerušují sopky
podnebí: tropické – horké a vlhké v nížinách, chladnější na horách; min. noční / max. denní teploty (°C) v Managui: leden–březen 23–26/30, duben–červen 28–26/32–31, červenec–září 25–26/31, říjen–prosinec 24/31–30
nejnižší a nejvyšší bod: Tichý oceán (0 m) / Mogoton (2 438 m).

  • Zdroj fotografií
    Shutterstock

Další články v sekci