Strážce Severního moře: Ozbrojené síly Norského království (1)
Dva skandinávské státy, Švédsko a Finsko, se přinejmenším formálně přidržují své neutrality, přestože fakticky stále více spolupracují s NATO. Naopak zbývající tři, tedy Norsko, Dánsko a Island, se řadí mezi zakládající členy Aliance a díky své geografické poloze mají zásadní význam pro její bezpečnostní politiku.
Norsko navíc disponuje nepříliš početnými, ale velice dobře vycvičenými a moderně vybavenými ozbrojenými silami. Ty dnes v Evropě tvoří zvláštnost z hlediska personálu, jelikož od roku 2015 patří Norsko do krátkého seznamu zemí, kde povinnou vojenskou službu absolvují také ženy.
Vytoužená neutralita
Norsko v současné podobě existuje od roku 1905, kdy jeho parlament zrušil téměř století trvající unii se Švédskem. Právě konflikty s tímto sousedem v minulosti velmi přispěly ke zformování norské národní identity a tradice ozbrojených sil. Oslo trvalo na své neutralitě, jež mu dovolila držet se mimo první světovou válku a obchodovat se státy na obou stranách. Jeho armáda měla charakter celonárodní milice a v míru čítala šestici divizí, kde sloužilo celkem přes 100 000 osob, ale kvůli politickým sporům v zemi v roce 1940 nedošlo včas k vyhlášení mobilizace.
Nacistické Německo ignorovalo norskou neutralitu a zahájilo invazi, přičemž mu hodně pomohli i norští sympatizanti v čele s Vidkunem Quislingem, jehož jméno se poté stalo synonymem pronacistického kolaboranta. Jenže zachování neutrality stejně nebylo reálné, jelikož svoje invazní plány by ze strategických důvodů na norském území realizovali i Britové, které Němci zkrátka jen předběhli.
Výhody NATO
Seveřané pokračovali za pomoci Londýna v odboji a mezi jejich nejdůležitější činy se zařadila sabotáž továrny Norsk Hydro, která výrazně zpomalila nacistický jaderný program. Po kapitulaci Říše se norští vojáci v menší míře podíleli na okupaci poraženého Německa a jejich země se roku 1949 stala zakládajícím členem NATO, neboť místo neutrality vsadila na vojenskou spolupráci se západními demokraciemi.
Vzhledem ke své poloze muselo království budovat především silné námořnictvo a letectvo, nezapomínalo však ani na pozemní síly a v případě nouze mohlo mobilizovat až 13 brigád. Po studené válce ale nastala velká redukce, která zrušila řady útvarů a základen. Měnil se ovšem celý charakter norské armády, jelikož od spíše statických vojsk pro konvenční obranu teritoria se přecházelo k silám rychlé reakce, schopným podílet se i na zahraničních misích a čelit novým hrozbám, přestože prioritou má zůstávat obrana domácího území.
Povolávák i pro ženy
Výzvám třetího tisíciletí odpovídá také skutečnost, že Norsko jako jedna z mála zemí NATO nezrušilo povinnou vojenskou službu, a dokonce v roce 2015 sáhlo k velmi neobvyklému kroku, když ji rozšířilo i na ženy. Tato povinnost je ale spíše formalitou, protože počet mladých Norů mířících k odvodům několikanásobně přesahuje potřeby vojska, a tak do armády reálně nastupují jen ti, kteří skutečně mají zájem. Každoročně je tak odvedeno víc než 60 000 mužů a žen, ale službu jich absolvuje jen něco přes 9 000.
Pokračování: Strážce Severního moře: Ozbrojené síly Norského království (2)
Tito branci v kterékoli chvíli tvoří zhruba třetinu celého stavu norských vojenských sil. Základní služba trvá 12 měsíců a po odchodu do civilu je záložník pravidelně povoláván také na obnovovací výcvik. Propouštění ze zálohy nastává ve věku 35, 44, 55 nebo 60 let, což závisí na funkci a hodnosti. Se zálohami pro aktivně sloužící útvary se ale nesmí zaměňovat domobrana (Heimevernet), jež představuje samostatně fungující organizaci dobrovolníků se silou asi 45 000 osob. Člení se do menších jednotek, které zpravidla odpovídají obcím a primárně se podílejí na jejich obraně, přestože se dobrovolníci mohou ucházet i o působení v zahraničních misích. V případě války by měla tato síla přejít na partyzánský způsob boje.
-
Zdroj textu
Zbraně
-
Zdroj fotografiíforsvaret.no