Pancéřoví mrňousové na pásech: Vývoj a nasazení tančíků

Po zkušenostech z Velké války bylo zřejmé, že tanky a obrněná vozidla mají na bojišti své nezpochybnitelné místo a jejich produkci tedy nelze podceňovat. Jednu z vývojových větví, která se v poválečném období zrodila, představovaly i takzvané tančíky. Jejich úkolem měla být podle prvotních představ vojenských teoretiků ochrana větších tanků, které sice během Velké války dokázaly prorazit skrze nepřátelské linie, nicméně doprovodnou pěchotu často zdržela kulometná palba, a tak osamělé a nemotorné kolosy nebylo příliš těžké zlikvidovat.

První tančíky tak představovaly jakási lehce pancéřovaná, zato však pohyblivá kulometná hnízda pro jednoho muže. Tato myšlenka byla ale záhy opuštěna a konstruktéři začali tančík vnímat spíše jako průzkumné vozidlo s dvoučlennou osádkou.

Československá třiatřicítka

Za kolébku těchto strojů lze považovat Velkou Británii, kde se po prvotních zkouškách různých prototypů ukázal jako nejhodnotnější design společnosti Carden-Loyd. Její model Mk.VI se v roce 1927 začal stavět nejen na ostrovech, ale vzápětí i jinde po světě, neboť řada zemí zakoupila práva na licenční výrobu a některé z nich tuto konstrukci dále rozvíjely.

Výjimkou nebylo ani Československo, které zásadně upravený britský stroj zavedlo do výzbroje coby tančík vz. 33 – kromě čtyř prototypů vzniklo 70 kusů těchto vozidel. Podobnou cestou postupoval též Sovětský svaz, který na základě vlastních modifikací přijal do Rudé armády stroj označený jako T-27. Polsko tímto způsobem zase vyvinulo tančíky TK-3 a TKS, Itálie vozidla CV-33 a CV-35 (po úpravách přeznačena na L3/33 a L3/35) a Japonsko Typ 94.

Slabý pancíř, chabá výzbroj

Zrodilo se ale i několik strojů popisované kategorie, které ve svém pomyslném rodokmenu britský původ neměly. V československé ČKD tak vznikl třeba tančík AH-IV, v Sovětském svazu zase pět prototypů vozidla T-23. S postupem času se nicméně začalo ukazovat, že slabě pancéřované a nedostatečně vyzbrojené tančíky nebudou na bojišti příliš platné, zvláště při setkání s těžšími nepřátelskými obrněnci, protitankovými kanony nebo i pěchotou vyzbrojenou kulomety s průbojným střelivem nebo protitankovými puškami.

I přesto se ale tančíky nasazení dočkaly. Nejprve ve 30. letech například během španělské občanské války, v rámci italské invaze do Etiopie a poté i na frontách druhé světové války. Ve velkém je používalo Japonsko pro průzkumné účely a podporu pěchoty stejně jako pro boj v džungli. Rovněž Polsko nasadilo do boje proti německé invazi stovky tančíků TK-3 a TKS, z nichž necelých 30 kusů dostalo místo standardního kulometu ráže 7,92 mm automatický 20mm kanon. 

Polský hrdina

Uvedená zbraň dávala polským strojům alespoň nějakou šanci v soubojích s mohutnějšími německými obrněnci, jak dokazuje počínání důstojnického čekatele Romana Orlika. Ten coby velitel kanonovéhoTKS nárokoval během září 1939 zničení (potažmo vyřazení) deseti německých obrněnců včetně jednoho PzKpwf IV.

TIP: Transportér Bren Carrier: Malý, ale houževnatý pomocník

Bojová kariéra tančíků ale neskončila ani po polském tažení. Francouzská armáda v roce 1940 nasadila množství svých neozbrojených Renaultů UE, Italové zase ve velkém používali L3/33 a L3/35 na Balkáně nebo v Africe a Rudá armáda ve snaze zastavit německou invazi poslala do boje i několik T-27. Postupem času nicméně přeživší tančíky plnily spíše různé podpůrné úkoly – sloužily k výcviku, strážní službě nebo jako dělostřelecké tahače.