Zákopy bez Yankeeů: Jak by vypadala 1. světová válka bez zapojení USA?

Otázky na „co by, kdyby“ jsou v historii vždy ošidné. Dějiny představují nekonečnou množinu rozhodnutí a náhod a je zcela nemožné s jistotou říct, jak by se vyvíjely, pokud by se ta či ona událost odehrála jinak. Přesto je přitažlivé si takové otázky klást a zábavné přemýšlet nad možnými odpověďmi.

Když 6. dubna 1917 vyhlásily Spojené státy americké válku Německu, uvědomovali si vážnost situace na obou stranách fronty. Zatímco Francouzi a Britové vyčkávali s dalšími ofenzivními operacemi, dokud zámořská velmoc nevrhne na bojiště své téměř neomezené zdroje, centrální mocnosti vsadily vše na jednu kartu. 

Úspěchy Berlína a Vídně

Rok 1917 znovu zamíchal kartami první světové války. Již v březnu proběhla v Rusku první revoluce a nová prozatímní vláda sice souhlasila s pokračováním v boji proti společnému nepříteli, morálka armády však rychle upadala. Celé jednotky hromadně dezertovaly a takzvaná Kerenského letní ofenziva skončila naprostým fiaskem. V listopadu se pak zemí prohnala nová, bolševická, revoluce a noví páni země se již svým úmyslem vystoupit z vlekoucí se války nijak netajili.

Konečný brestlitevský mír z 3. března 1918 nejenže uvolnil téměř 50 německých a rakouských divizí, které se nyní mohly přesunout na západní frontu, ale také umožnil Berlínu a Vídni využít bohatých zemědělských zdrojů Ukrajiny a Běloruska. Ty tak alespoň částečně kompenzovaly nedostatek potravin způsobený námořní blokádou. 

To ale nebylo vše; Nivellova ofenziva z dubna a května 1917 přinesla Francii především další hrozivé ztráty na životech, jež vykompenzovaly jen malé územní zisky. Vojáci ze země galského kohouta již neměli chuť zbytečně umírat a v armádě začaly propukat stávky, které nějakým způsobem zasáhly 21 divizí, 27 000 mužů během několika týdnů dezertovalo. Na útočné operace nemohlo být ani pomyšlení, a tak francouzské ozbrojené síly zůstaly několik dalších měsíců v defenzivě. V říjnu pak došlo k posunu také na italské frontě, když se spojeným rakousko-německým silám podařilo prorazit linie u Caporetta a zatlačit Italy až k řece Piavě.

Američané jako žolík?

Zdánlivě se tak situace pro dohodové mocnosti nevyvíjela vůbec dobře. Přesto ne všude zaznamenávaly centrální mocnosti úspěch. Na Blízkém východě se Britům podařilo proniknout do Palestiny a obsadit Jeruzalém. Osmanská říše se nacházela na pokraji sil a její naprosté zhroucení bylo jen otázkou času. Ani na mořích se Němcům nedařilo, jak by si přestavovali. Námořní blokádu se výrazněji narušovat nepovedlo a ponorková válka přinášela jen skromné ovoce. 

Nejvýznamnější úspěch západních spojenců ale představoval právě vstup USA do konfliktu. Země již dlouho dohodové státy podporovala finančně a nyní se na jejich stranu měla postavit i vojensky. První Yankeeové dorazili na kontinent již v červnu, kdy připlulo do Francie 14 000 mužů. Počty stále rostly a již o rok později se na západní frontě nacházel asi milion Američanů, i když jen polovina z nich v bojové zóně.

Na jaře 1918 se vojáci ze zámoří účastnili obranných bojů, které zadržely postup německé ofenzivy. V průběhu června a července 1918 pak došlo k zásadnímu zvratu v početním srovnání dohodových sil a vojsk centrálních mocností ve prospěch prvně zmíněných. Dohoda si díky tomu mohla dovolit nové nákladné ofenzivní operace, a i přes nemalé ztráty pak převaha západních spojenců stále rostla. Nemůže být pochyb, že v klíčovém okamžiku tak příchod amerických sil znamenal pro Francouze a Brity zcela zásadní pomoc. 

Poměr sil 1918 – Graf zachycuje počet vojáků v bojových jednotkách na západní frontě a postupnou změnu poměru vlivem přibývání Američanů a vysokým německým ztrátám.

Vynucená ofenziva?

Pokud by USA do války nevstoupily, vyvíjel by se rok 1918 úplně jinak. Ludendorffova ofenziva z března a dubna 1918 měla za cíl rozhodnout válku dříve, než se na bojišti plně projeví americká převaha. Tuto operaci tak z velké části vynutilo vědomí, že po příchodu zámořských posil již nebude možné válku vyhrát. Pokud by však tyto tlaky neexistovaly, německé velení nemuselo na operaci nijak spěchat. Zda by to pomohlo k vojenskému vítězství, těžko říci, ale Němci by si jistě rozmysleli zoufalé pokusy o obnovení ofenzivy dlouho poté, co bylo o neúspěchu operace již rozhodnuto. Hra vabank a snaha o rozhodující vítězství stůj co stůj, které nakonec vedly k vyčerpání a konečné porážce německých sil, by se zřejmě nekonaly. Německo dosud mělo dost sil a navzdory obtížné zásobovací situaci mohlo ve válce ještě nějaký čas pokračovat.

O poznání hůře se však dařilo jeho spojencům – osmanská říše stála bez ohledu na americký vstup do války před kolapsem. Podobně Rakousko-Uhersko se již nacházelo zcela ve vleku Němců a na jeho úspěších na italské frontě měli nemalý díl právě vilémovští vojáci. Ostatně Karel I. podnikal od svého nástupu na trůn opakované pokusy o uzavření míru, někdy dokonce za zády Berlína.

Zároveň není na místě podceňovat dohodové státy, jakkoliv Francii již v letech 1917 a 1918 povážlivě docházel dech. Jarní ofenzivu ale společně s britskými divizemi dokázala odrazit s jen minimální americkou pomocí a lze předpokládat, že by to oba spojenci zvládli i bez ní. Zvláště Britové spolu se svým mamutím impériem rozloženým téměř po celém světě ještě zdaleka nebyli na konci sil a stále si mohli dovolit ambiciózní útočné operace, jak dokázali například u Cambrai na podzim 1917. 

Tři varianty

Z nekonečné množiny možných událostí tak zkusme vybrat tři scénáře postihující různé konce války, pokud by USA zůstaly mimo konflikt. V průběhu jara a léta by si německá armáda udržela na západní frontě početní převahu nad nepřítelem. Pokud by ji dokázala využít k úspěšnému obnovení útoků, mohla by se prosadit proti unavenému francouzskému vojsku a postoupit až k Paříži. Demoralizovaní Francouzi by již neměli dost sil na efektivní odpor a zažádali o zahájení mírových jednání.

Samotná Británie by neměla sílu ani motivaci ve válce pokračovat a spokojila by se s ústupky na Blízkém východě a případnou opětovnou neutralizací (nějak okleštěné) Belgie. Centrální mocnosti by pak bez větších problémů vnutily svou vůli i – na svých spojencích zcela závislé – Itálii. 

V případě, že by se Němcům nepodařilo prolomit dohodové obranné linie, došlo by k opětovné stabilizaci fronty. Ani jedna ze stran by neměla dostatek sil na zvrat situace na svou stranu a dříve či později by oba tábory musely souhlasit s jednáním o příměří na základech statu quo ante bellum.

TIP: Stateční Yankeeové Velké války: Ztracený prapor americké armády

Dohodové mocnosti by dokázaly také zvítězit, pokud by zastavily německý postup a zároveň dosáhly významných vítězství na vedlejších frontách. Osmanská říše ostatně byla na kolenou a případný úspěch na balkánské či italské frontě by pro centrální mocnosti znamenal vážný problém – připomeňme, že obě tato válčiště se na rozdíl od té západní roku 1918 skutečně zhroutila. To by pravděpodobně vedlo k pádu Rakousko-Uherska a osamocené Německo by již válku proti převaze nepřátel nevydrželo. Americký vstup do první světové války znamenal nepochybně důležitý moment, který zásadním způsobem ovlivnil její další průběh. Zda by však bez něj dopadl konflikt úplně jinak, lze dnes říci jen těžko.