Atomová hrozba visící nad světem: Jaderný arzenál v Koreji (2)

Zpravodajské služby SSSR během války v Koreji s největší pravděpodobností získaly informace o tom, že v případě nukleární války by se USA těšily zdrcující převaze. Na přelomu roků 1950 a 1951 totiž vlastnily kolem 300 pum Mark 4 a přibližně 50 atomových zbraní jiných typů. Vedle toho disponovaly několika desítkami B-29, které mohly tyto bomby přepravit z evropských či asijských základen nad velkou část území komunistické velmoci.

Předchozí část: Atomová hrozba visící nad světem: Jaderný arzenál v Koreji (1)

Stalinův arzenál

Sovětský svaz, jenž provedl první jadernou zkoušku 29. srpna 1949, měl v době korejské války zřejmě jen pět až sedm nukleárních bomb typů RDS-1, RDS-2 a RDS-3. Jejich ekvivalent se pohyboval mezi 22 a 41 kilotunami a podobně jako v případě amerických typů šlo o značně rozměrné a těžké zbraně, které tedy musely dopravovat výkonné strategické bombardéry. Sovětský svaz vlastnil stroje Tupolev Tu-4 (v kódu NATO zvané též Bull), jež na pohled vypadaly jako přesné kopie B-29, jimiž koneckonců i byly.

Konstruktér Tupolev obdržel od Stalina příkaz co nejrychleji zkopírovat americké čtyřmotoráky, které během druhé světové války nouzově přistály na sovětském území. Dolet Tu-4 s těžkou pumou řady RDS ale umožňoval dosažení kontinentálního území USA pouze „jednosměrně“, tedy bez zpátečního letu, a tudíž by zřejmě dostaly přednost útoky na vojenské cíle v západní Evropě. Každopádně zůstávalo značně sporné, jak spolehlivě by celá kombinace pracovala, neboť SSSR uskutečnil první shoz své jaderné pumy ze vzduchu až v říjnu 1951.

Američané ale tehdy většinu těchto údajů neměli a předpokládali, že sovětské zásoby se nacházejí na podobné úrovni jako jejich vlastní. Dnes se tedy často ozývají hlasy, že generál MacArthur měl tehdy vlastně pravdu, protože nukleární arzenál mohl vyhrát korejskou válku, zatímco SSSR by atomový konflikt neriskoval. Stalin by si totiž dokázal spočítat, že by šlo o katastrofickou porážku.

Odpověď čínského generála

Proti tomu se ale ozývají také názory, že jaderné prostředky by vítězství v korejské válce možná nezajistily. Ničivý účinek na severokorejská a čínská vojska by v hornatém terénu Korejského poloostrova vůbec nemusel být tak strašlivý, jak předpokládal MacArthur. Vedle toho zůstává dost sporné, zda by nukleární zbraně dokázaly eliminovat čínský týl, pokud by se sáhlo k útokům i na teritorium samotné Čínské lidové republiky, což generál rovněž zvažoval.

Tehdejší ČLR totiž představovala zaostalou zemědělskou zemi, kde by se pro nukleární bomby zřejmě těžko hledaly nějaké adekvátní průmyslové a vojenské cíle. Mao Ce-tung hleděl na jaderné zbraně aspoň zpočátku přezíravě, prohlašoval je za „papírové tygry“ a soudil, že odstraší jen toho, kdo trpí přehnaným strachem ze ztrát. Právě ten Peking neměl, jak dokazuje i groteskně děsivý, ale velmi příznačný výrok jednoho čínského generála, jenž na dotaz sovětského poradce ohledně hypotetického nasazení „atomovek“ USA proti jeho zemi odpověděl: „No a co? Tak nás bude o milion míň.“

Odstrašit nepřítele

Zůstává tedy velice diskutabilní, jaké dopady by případné vynesení „atomové karty“ mělo, byť jisté je, že jaderné odstrašování už zůstalo pevnou součástí přístupu USA ke Korejskému poloostrovu, protože US Army tam v roce 1958 umístila nukleární zbraně. Jejich počet posléze dosáhl skoro tisícovky. Na počátku šlo o hlavice pro taktické balistické rakety MGR-1 Honest John a granáty pro těžké kanony M65 ráže 280 mm (známé rovněž pod přezdívkou „Atomová Anča“).

Dokončení: Atomová hrozba visící nad světem: Jaderný arzenál v Koreji (3)

Později nastoupily další typy, například letecké pumy nebo balistické střely Lance. V závěru studené války však USA zahájily stahování těchto zbraní, kterých tam nakonec zůstalo okolo stovky, a v roce 1991 oznámil prezident George H. W. Bush, že odstraní i tyto hlavice. V roce 1992 podepsaly oba korejské státy dohodu o denuklearizaci poloostrova, ovšem ani jeden z nich neměl v tomto „čisté svědomí“.