Symbol německého pokoření: Slavná fotografie vztyčení vlajky nad Reichstagem

Pokřik „Vzhůru na Reichstag!“ poprvé zazněl v létě 1943 po vítězství Rudé armády u Kurska. Teprve po zahájení berlínské operace v polovině dubna 1945 se však z Říšského sněmu stala vysněná cena pro nejrychlejší bojovníky. Ve snaze motivovat vojáky, aby se bili jako lvi, vymysleli v Moskvě svéráznou soutěž. Velitelé oznámili rudoarmějcům, že kdo vztyčí na budově státní vlajku, obdrží titul hrdiny SSSR. Pro tento účel nechala STAVKA ušít devět rudých zástav se zvýrazněnými symboly srpu a kladiva. Generálové pak přidělili po jednom kusu každé divizi 3. úderné armády, u nichž se předpokládalo, že budou mít nejlepší šanci symbol na Reichstag umístit.

První pokus

Nakonec se k Říšskému sněmu nejrychleji dostala 150. střelecká divize 3. úderné armády. Její příslušníci časně zrána 30. dubna zaútočili na budovu a po dvou ztečích zhruba ve 14.30 se probojovali dovnitř. Propagandistickým úkolem velitelé pověřili četaře Michaila Jegorova a desátníka Melitona Kantariju z průzkumného oddílu. Po značném úsilí se jim podařilo probít do druhého poschodí a z okna vyvěsili vlajku s pořadovým číslem 5.

Nevydržela tam však dlouho. Němci se přeskupili, zahnali Sověty kulometnou palbou a zástavu strhli. Než prapor zmizel, putovala radostná zpráva na nejvyšší místa. Nadšený Žukov neváhal informovat Stalina a nepřesná informace putovala též do zahraničí. K Reichstagu se tak z okolních čtvrtí začali stahovat sovětští korespondenti a fotografové – aby zklamaně zjistili, že jednotky Rudé armády bojují teprve v polovině Königsplatzu, přišpendleny k zemi nepřátelskou palbou.

Druhé kolo ofenzivy začalo v podvečer. Trvalo několik hodin, než rudoarmějci prorazili skrz kulometná postavení a protlačili se do horních pater. V čele se opět pohybovali Jegorov s Kantarijou, pronikli do zadního traktu a našli schodiště na střechu. Tam kolem 22.50 přelezli k bronzovému sousoší Germanie na koni a zastrčili žerď vlajky do otvoru u levého kopyta.

Snímek z letadla

Prvenství obou bojovníků však nebylo zdaleka jednoznačné. Už o tři hodiny dříve se tentýž husarský kousek podařil pětičlenné skupině kapitána Vladimira Makova, která vztyčila prapor vysoko nad průčelím budovy u sochy bohyně vítězství. Důstojník oznámil úspěch rádiem přímo veliteli sboru. Teprve po desítkách let se médiím přihlásil někdejší rotmistr Michail Minin z Makovovy skupiny, který tvrdil, že právě on zástavu na Reichstagu vztyčil. Aby nejasností nebylo málo, jen o pár minut později dosáhl vysněného cíle i devítičlenný oddíl poručíka Semjona Sorokina. Také jeho vojáci se prostříleli až na vrchol parlamentu a vyvěsili další standartu.

Vzhledem k nočním hodinám nemohli fotografové žádný z těchto činů zachytit. Vítěznou vlajku nad Reichstagem tak 1. května 1945 odpoledne vyfotografoval z letadla až korespondent moskevského listu Pravda Viktor Ťomin.

Letecký snímek válečného zpravodaje deníku Pravda Viktora Ťomina. (zdroj: Pravda, V. A. Ťomin, CC0)

Šlo o příběh jako vystřižený z hollywoodského filmu. Novinář použil fotoaparát Leica, který mu daroval spisovatel Maxim Gorkij, jeho stroj dostal od německých kulometů řadu zásahů a při průletu nad budovou zbýval na filmu poslední snímek. Přesto se záběr vydařil a autor byl dekorován Řádem rudé hvězdy. Vyšší vyznamenání údajně nedostal proto, že si pro přepravu cenného materiálu do Moskvy „vypůjčil“ Žukovův osobní letoun.

I když snímek v Pravdě skutečně vyšel, do dějin se zapsala úplně jiná fotografie. „Na svědomí“ ji měl poručík Jevgenij Chalděj, který si do Berlína přivezl několik vlastních vlajek – údajně podomácku sešitých z rudých ubrusů. V různých částech města je fotil na výrazných budovách, jenže žádný záběr mu nepřipadal dostatečně ikonický. V rozbořené metropoli se obtížně orientoval a instinktivně se přidal ke skupině rudoarmějců, jež mířila do centra k Braniborské bráně a Reichstagu.

Je to skvělá kompozice!

Do budovy Říšského sněmu se Chalděj dostal 2. května kolem páté ráno. Později vzpomínal: „Všude samý popel, kouř a střelba z pušek. Vytáhnu vlajku, poslední, která mi zbyla. Přišli ke mně tři vojáci a řekli: ‚Poručíku, jdeme na střechu.‘ Zeptal jsem se: ‚A víte kudy?‘ Patřili mezi dobyvatele Reichstagu, takže cestu znali. Našli jsme tyč, která měla posloužit jako žerď, a hledal jsem vhodnou kompozici. Jeden z trojice vybral místo pro snímek, jenže se mi nelíbilo. Nebylo z něj vidět na zničený Berlín, pouze na kus oblohy.“

Voják jménem Alexej Kovaljov však ochotně pózoval dál. Zašel k velké kamenné váze na okraji střechy a zeptal se Chalděje: „Tady? Vylezu i výš, ale někdo mě musí podržet za nohy, abych nesletěl.“ Fotograf požádal o asistenci důstojníka v brigadýrce, Kovaljov vyšplhal nahoru a zamával vlajkou. Chalděj nemohl být spokojenější: „Pod zástavou se objevilo panorama rozstříleného města. To byl ten správný záběr a skvělá kompozice! Okamžitě jsem začal fotit a spotřeboval jsem celý film o 36 snímcích.“ Ještě v noci odletěl poručík do Moskvy, fotky ihned vyvolal a dočkal se pochvaly nadřízených. Tedy až na jednu drobnost.

Nevšiml si totiž, že důstojník podpírající spolubojovníka má na každém zápěstí jedny hodinky, k nimž si zjevně dopomohl krádeží (podle některých historiků však šlo v jednom případě o náramkový kompas). Bylo nemyslitelné, aby na tak důležité fotce působili rudoarmějci jako plenitelé. Chalděj proto vzal špendlík a z negativu hodinky na pravém zápěstí vyškrábal. Zřejmě takto upravil pouze onu oficiální fotografii, která obletěla svět, a na její negativ byl později uměle dodán kouř – ve snaze podtrhnout bojovou atmosféru v Berlíně. Dochovalo se totiž i několik dalších záběrů, na nichž má rudoarmějec stále oboje „časy“.

Pravda až po letech

Fotograf znal jména obou mužů na snímku, přesto ve svých vyjádřeních vždy jmenoval ty, kterým bylo prvenství přisouzeno a dostali i slibovanou Zlatou hvězdu hrdiny SSSR: Kantariju a Jegorova. Jako „oficiální vítěze“ je určil samotný Stalin a Chalděj musel podpisem stvrdit slib mlčenlivosti. Další perličku představuje fakt, že tito dva vojáci vlajku pouze upevnili na žerď a vztyčil ji jejich spolubojovník – poručík Alexej Berest. Přesto se musel spokojit s Řádem rudého praporu – údajně na pokyn Žukova, který nesnášel politruky.

TIP: Pád Berlína: Jak vypadala rozhodující bitva o Říšský sněm

Svůj slib fotograf porušil až krátce před smrtí a prozradil mimo jiné jméno onoho muže se dvěma hodinkami – šlo o Abdula Ismajlova z Dagestánu. Když se novináři Chalděje v polovině 90. let zeptali, zda snímek odráží realitu, nebo jde o podvrh, uzavřel celý příběh jednoznačně: „Je to dobrá fotografie zachycující důležitou skutečnost. Nic jsem neinscenoval, jen jsem organizoval události.“