Mezikontinentální rakety Atlas vs. R-7 (3): Hrozba zničení světa

Vývoj střely R-7 v 50. letech je – podobně jako u Atlasu – příběhem snahy o jednoduchost a účelnost. Raketa navíc vznikala v době, kdy v Sovětském svazu ještě vázly dodávky strategických surovin i pro klíčové zakázky pro projekty státního významu, takže R-7 je svým způsobem i dílem improvizace (i když v dobrém slova smyslu).

Legendární „sedmička“

Nosič vešel všeobecně ve známost pod neoficiálním označením „semjorka“ tedy sedmička. Konstrukce R-7 představovala svazek pěti podobných částí (takzvaných raketových stupňů) umístěných vertikálně vedle sebe a to mimo jiné i proto, aby se daly snadno převážet po železnici. Čtyři identické části přibližně kuželovitého tvaru tvořily první stupeň a byly umístěny do kříže kolem prodlouženého válcovitého druhého stupně.

Seriál Mezikontinentální rakety Atlas vs. R-7

Oba se přitom zapalovaly při startu najednou, přičemž středový (druhý) stupeň pracoval přesně 320 sekund. Kvartet bočních částí tvořících první stupeň byl odhazovaný po 140 sekundách letu. Pět velmi podobných stupňů umožnilo zvýšit počet motorů (navíc každá pohonná jednotka měla čtyři samostatné spalovací komory), což paradoxně zvýšilo spolehlivost nosiče. Jednotlivé motory a spalovací komory (kterých je celkem dvacet hlavních plus dalších dvanáct trysek směrovacích na raketě) tím pádem měly menší tah, byly jednodušší na výrobu i méně náročné na použité materiály.

Masová produkce motorů vedle toho umožnila snížit jejich cenu a zvýšit spolehlivost (oproti kusové výrobě). Ostatně čtyři spalovací komory vedle sebe znamenají i výrazně menší celkovou výšku motoru a úsporu místa i hmotnosti rakety.

Za vše může ventil

První exemplář R-7 odstartoval z kazašské základny Bajkonur 15. května 1957 a podobně jako u jeho amerického protějšku i zde první pokus skončil nezdarem. Už v okamžiku vzletu vypukl v motorové sekci jednoho z bloků prvního stupně požár zapříčiněný únikem paliva. Požár postupně zachvátil celou motorovou sekci stupně, který se nakonec v 98. vteřině odtrhl od rakety. Ta se následně vlivem nerovnoměrného tahu rozlomila a její trosky dopadly asi 400 km od místa startu.

Druhý exemplář však stál na rampě nachystán už za necelý měsíc po první havárii. Start ale automatika přerušila, protože se nepodařilo pomocí dusíku natlakovat nádrže pohonných látek. Při opětovném pokusu o start se závada opakovala. Stejně tomu bylo za několik dní, kdy už dokonce byly zapálené motory. Raketa se o několik centimetrů zvedla, aby si vzápětí zase „sedla“ zpět na rampu. Po sérii těchto tří neúspěšných pokusů padlo rozhodnutí poslední kus odvézt do hangáru, rozebrat a odeslat výrobci k prohlídce.

Zde odborníci zjistili, že hlavním viníkem opakovaného neúspěšného tlakování nádrží dusíkem byl obráceně umístěný ventil. Ani start třetího exempláře R-7 z 12. července 1957 nepřinesl kýžený úspěch. Elektrický zkrat způsobil v 33. sekundě letu ztrátu orientace rakety, která začala rychle rotovat. V důsledku toho se od středového stupně odtrhla čtveřice bloků stupně prvního. Automatika pak všechny motory vypnula a jednotlivé bloky dopadly do stepi ve vzdálenosti několika kilometrů od rampy, kde explodovaly.

Zdlouhavá příprava

Až konečně 21. srpna 1957 „semjorka“ bezchybně odstartovala a urazila celou plánovanou vzdálenost z Kazachstánu na Kamčatku. Maketa hlavice se sice při návratu do atmosféry rozpadla, ale s tím se před startem počítalo a s činností rakety to nemělo nic společného. Podstatné ale bylo, že R-7 splnila očekávání a fungovala přesně podle plánu. Navzdory úspěšným testům a faktu, že se po odstranění dětských nemocí R-7 stala spolehlivou a výkonnou raketou, nikdy nesplnila naděje, jež do ní vkládala armáda.

Její příprava na start trvala několik dní(!) a pozemní zařízení byla velmi drahá (vybudovalo se proto jen pět odpalovacích ramp). Kromě toho se pohonné látky nedaly snadno skladovat a bylo by zapotřebí vybudovat finančně náročnou infrastrukturu (závody na zkapalňování kyslíku ze vzduchu, rozsáhlé montážní haly a podobně).

Navíc palebné postavení se prakticky nedalo ukrýt před špionážními letouny, a dokonce ani před špionážními družicemi. Přesná čísla nejsou dodnes k dispozici, ale uvádí se, že armáda neměla nikdy operačně nasazeno více R-7, než by se dalo spočítat na prstech jedné ruky... Raketa se však stala výchozím modelem pro další typy, jež se v Rusku používají dodnes.