Mezikontinentální rakety Atlas vs. R-7 (1): Hrozba zničení světa

Po druhé světové válce, kdy bylo jasné, že podobu případného budoucího konfliktu budou zásadně ovlivňovat atomové zbraně, řešili generálové ve Spojených státech i v Sovětském svazu jeden problém. Jednalo se o to, jaký prostředek použít k dopravě této vysoce smrtící zbraně na území protivníka. Na obou stranách železné opony se uvažovalo o trojici možných prostředků: dálkových bombardérech, balistických raketách a raketách s plochou dráhou letu.

Seriál Mezikontinentální rakety Atlas vs. R-7

Protože armáda se vždy připravuje na minulou válku, konzervativní vojáci nejprve prosazovali osvědčené bombardéry. Záhy si ale uvědomili jejich nedostatky, jež spočívaly v nízké rychlosti a značné zranitelnosti. Rakety tak začaly získávat navrch. Stalo se tak i díky tomu, že už za druhé světové války nacistická V-2 ukázala, že takový nosič lze vytvořit i ve velkém měřítku. Ve prospěch tohoto druhu zbraně navíc hovořil ještě jeden fakt – byl prakticky nezastavitelný.

I v dnešní době představuje sestřelení balistické rakety skutečný technický a technologický oříšek a před šedesáti lety to bylo něco, o čem nikdo ani neuvažoval. Avšak k opravdové mezikontinentální střele byla ještě dlouhá cesta, V-2 měla nosnost „pouze“ jednu tunu a dolet 320 km. Právě nosnost představovala významný faktor, jenž po dlouhé roky brzdil větší rozmach raket. Atomové bomby si tak nejprve našly cestu na taktické rakety, a až po několika letech postupného výzkumu a zkoušení se dalo uvažovat o skutečné mezikontinentální zbrani.

U mezikontinentální dopravy jaderných zbraní bylo totiž zapotřebí vyřešit problém tepelného ohřevu při vstupu do atmosféry, který je srovnatelný s přistáním kosmické lodi. Vytvoření dostatečně odolného tepelného štítu přitom představuje větší výzvu než vytvoření vlastního nosiče.

Šalamounské řešení

Spojené státy se rozhodly pro souběžný vývoj dvojice mezikontinentálních raket, které vstoupily do historie pod názvy Atlas a Titan (jejich kódové označení znělo SM-65 a SM-68A). Na následujících řádcích se budeme věnovat pouze Atlasu, u jehož zrodu stál v roce 1951 Karel Bossart z firmy Convair.

V lednu 1955 udělilo americké ministerstvo obrany kontrakt na vývoj rakety, která měla vzniknout v šesti modifikacích: A až C byly zkušební, D až F operační. Atlas se vyznačoval dvěma sice technicky odvážnými, ale (jak se brzy ukázalo) funkčními řešeními. Aby se co nejvíce snížila hmotnost nádrží, byly jejich stěny velmi tenké. Nádrže zároveň tvořily tělo rakety: na nejvíce namáhaných místech byly silné méně než jeden milimetr, na těch nejméně exponovaných měly dokonce pouhých 0,25 mm, což je přibližně tolik, jako má tvrdý papír ze skicáku.

Aby se nádrže nezbortily vlastní vahou, musely být trvale pod tlakem. Přesto se několikrát v historii stalo, že došlo k úniku tlaku a promáčknutí stěny. Stávalo se tak při transportu, uskladňování, a dokonce i na startovací rampě. Takto poškozená raketa se již nedala opravit a byla určená na odpis.

Druhé odvážné řešení spočívalo v tom, že se mělo původně jednat o dvoustupňovou raketu. To znamená, že by se fakticky skládala ze dvou raket, přičemž v určitém okamžiku by došlo k oddělení první části s těžkými motory a prázdnými nádržemi. Tato konstrukce má sice mnohem lepší technické parametry (zvýšení nosnosti a přesnosti) než jednostupňová – ale její tvůrci musí řešit celou řadu problémů, jako kupříkladu zážeh motoru za letu nebo problém s tankováním paliva ve stavu beztíže (před zážehem motoru).

Pět motorů

Konstruktéři se v případě Atlasu ovšem rozhodli šalamounsky – raketa sice byla jednostupňová, ale po krátkém letu odhazovala dva ze tří hlavních motorů. Tím se zbavila podstatné části hmotnosti a nemusela přitom odhazovat celý stupeň. Ve skutečnosti měla v motorové sekci pět motorů: hlavní (takzvaný motor letového stupně) určený především k práci ve větších výškách, dva pomocné (které se odhazovaly) a dva řídicí (zvané vernierové).

Pomocné motory se vypínaly po 120 sekundách letu. Umístěny byly přitom na kruhovém adaptéru, který se nazýval skirt – sukně. Ten pak byl jako celek pyrotechnickými patronami odhozen a po vodicích kolejnicích (aby se nestřetl s hlavním motorem) sklouzl pod raketu.