Mezi mlýnskými kameny: Finsko proti Sovětskému svazu a Německu (4)

Němci ani Finové mezi sebou nechtěli bojovat. Velitelé proto vynaložili značné úsilí, aby dohodli rozumný harmonogram pokojného vyklizení Laponska za víceméně předstíraných bojů coby divadla pro moskevské diváky. V praxi ale takové řešení naráželo na rozdílné představy a vývoj ovlivnila i změna v německém velení. Eduard Dietl zahynul 23. června 1944 při letecké nehodě a jeho nástupcem se stal generálplukovník Lothar Rendulic – nekompromisní vykonavatel Hitlerových rozkazů.

Právě on se podílel na eskalaci konfliktu známého jako laponská válka. Rendulicova armáda sestávala ze dvou uskupení – generál Emil Vogel s XXXVI. sborem držel pozice u Sally, jižněji se nacházel XVIII. sbor generála Friedricha Hochbauma. Jeho divizní skupina Kräutler se 6. horskou divizí SS stála u Kiestinki, zatímco 7. horská divize o 100 km jižněji poblíž Uchty. Evakuace začala 3. září a Rendulic vycházel z předpokladu, že Rudá armáda bez ohledu na závazky vtrhne na finské území. Proto jednal tak, jako by už operoval na nepřátelské půdě. 

Proti všem

Než stihl Rendulic zajistit své pozice proti Sovětům i Finům, zaskočila jej 7. září u Korya ofenziva Rudé armády. Na německou morálku měly masy T-34 zdrcující dopad a XXXVI. sbor musel opustit linii, kterou držel už od roku 1941. Rudoarmějci ovládli silnici do Sally a Voglovi se jen se štěstím podařilo uniknout na západ. Poté mu Rendulic nařídil krýt ústup XVIII. sboru na sever, což generál splnil, a 24. září se stáhl směrem k laponské metropoli Rovaniemi.

U Sally sovětské pronásledování k německému překvapení ustalo a XVIII. sboru se s nízkými ztrátami podařilo dosáhnout předválečných finsko-sovětských hranic. V jižním Finsku byla evakuace završena 13. září, jenže pak slibnou situaci přerušily dvě německé chyby. Kriegsmarine zaminovala finské námořní trasy a Wehrmacht v noci na 15. září zahájil operaci Tanne Ost – pokus o obsazení ostrova Suursaari, který sloužil jako brána do Finského zálivu.

Finové přitvrzují

Výsadek 2 700 mužů skončil debaklem a absurdnost laponské války dokládá zásah sovětského letectva, jehož bombardéry se zapojily do obrany. Finové bitvou dokázali Stalinovi, že neváhají vůči Wehrmachtu použít sílu, avšak ponižující německá porážka zmrazila pokusy o spolupráci. Mannerheim pochopil, že při vytlačování bývalého spojence bude muset postupovat tvrději, a pověřil tímto úkolem svého nejschopnějšího velitele generálplukovníka Hjalmara Siilasvua (na snímku vpravo). Ten dostal obrněnou divizi, tři pěší divize i dvojici brigád a záhy přišel s odvážným plánem.

Výsadek poblíž švédských hranic a pozemní úder na Kemi by odřízly skupinu Kräutler a uzavřely Němcům hlavní cestu z Laponska. Příslušníci 11. pluku se začali vyloďovat 1. října nedaleko obce Tornio. Přes urputný německý odpor dobyli nádraží a zahájili postup na Kemi. Rendulic nemohl zasáhnout, protože v sektoru působily jen čtyři německé prapory. Pokusil se alespoň přisunout posily v podobě tankové roty a lyžařské kulometné brigády. Také Siilasvuo se rozhodl vyloděné útvary posílit a diverzní akce se proměnila na rozsáhlou operaci.

Tlak z obou stran

Ani jedna strana nehodlala prodat kůži lacino a 3. října se u Tornia střetly tři finské a tři německé bataliony. Ačkoliv se Wehrmacht těšil podpoře tanků, protivník nápor odrazil. Boj rozhodl až příjezd finské 11. divize, která obsadila Tornio a vyčistila okolní silnice. Poté Finové zahájili útoky na izolovaná uskupení nepřítele, jenže mnoha Rendulicovým vojákům se podařilo uprchnout. Porážka u Tornia ukázala Berlínu, že postupné stahování vystavuje Rendulicovy jednotky přílišnému nebezpečí, a Hitler nařídil evakuaci z Laponska urychlit.

V některých částech bojiště se Němcům dařilo lépe a 7. horská divize se bránila tak úspěšně, že umožnila XXXVI. sboru ústup z pozic u Sally. Laponská válka už probíhala jako skutečný konflikt znepřátelených stran a další olej do ohně přiléval Stalin, který 16. října vyzval Mannerheima k zintenzivnění postupu proti Němcům. Maršál znepokojený výhrůžkami rozkázal 3. divizi obsadit Muonio a 6. divizi poslal do Kemijärvi.

Konečně mír

Oddíly se měly pohybovat co nejrychleji, aby cílů dosáhly dříve než útvary Rudé armády čekající na příležitost. Finský postup už však nedosahoval očekávaného tempa a projevily se zásobovací potíže, únava, demoralizace i počínající demobilizace. Boje z většiny utichly začátkem listopadu, kdy se Wehrmachtu podařilo Finy opět zpomalit a přiblížit se k norským hranicím. V severovýchodním Laponsku Němci opustili Finsko 25. listopadu, k posledním střetům došlo 28. listopadu u Karesuando, načež Wehrmacht přerušil s nepřítelem kontakt a zakopal se u řeky Lätäseno. Zde 7. horská divize vydržela až do ledna 1945, kdy se stáhla od norsko-finské hranice. Poslední němečtí vojáci, kteří bránili norský Lyngen a jejichž pozice zasahovaly i do Finska, opustili zemi 25. dubna.

TIP: Nechtěný konflikt mezi soby: Laponská válka mezi Finskem a Německem

Za vytlačení někdejšího spojence zaplatilo Finsko obrovskou cenu. Polovina sobů – tak důležitých pro obživu laponského obyvatelstva – byla vybita a třetina budov v Laponsku lehla popelem. Ztráty vojáků odrážely specifické okolnosti konfliktu a nedosáhly enormní výše. Finové odepsali 770 padlých, 260 nezvěstných a 2 900 raněných, Rendulic pozbyl 1 200 mrtvých a 2 000 raněných.