Mezi mlýnskými kameny: Finsko proti Sovětskému svazu a Německu (1)

Zapojením své armády do operace Barbarossa sledovali helsinští politici odlišné cíle než Hitler. Svůj podíl na invazi do Sovětského svazu v roce 1941 deklarovali jako sebeobranný, s tím, že chtějí získat zpět území uchvácená Moskvou v zimní válce (1939–1940). Po obsazení Karelské šíje a Ladožské Karélie pokračovaly finské oddíly s německými svazky jen k Lenigradu, kde se zastavily a zakopaly. Berlín se marně snažil vzpurného spojence přesvědčit k dalšímu válčení – Finové nechtěli mocného souseda dráždit.

Finsko na rozcestí

Když se štěstěna začala k Wehrmachtu obracet zády, finsko-německé vztahy ještě více ochladly. Snahy o vyvázání skandinávské země ze stále nevýhodnějšího spojenectví (i z válečného stavu se sílícím SSSR) se objevily po bitvě u Stalingradu. Premiér Edwin Linkomies sestavil v březnu 1943 novou vládu, jejíž prioritou se stal mír. V nutnosti ukázat Berlínu záda utvrdilo Finy úspěšné vylodění Spojenců na Sicílii i německá porážka u Kurska.

Přelomový okamžik nastal koncem ledna 1944, kdy rudoarmějci prolomili blokádu Leningradu. Zneklidnění Finové iniciovali několik jednání o separátním míru s Moskvou a západními Spojenci, avšak Stalin si kladl takové požadavky, že skončila nezdarem. Diktátor hodlal přimět Finy ke kapitulaci silou a sovětské letectvo zahájilo v únoru 1944 nálety na Helsinky. Protiletadlová obrana i klamná opatření nicméně udržely počet obětí na nízkých počtech.

Příprava na další válku

Finské snahy nezůstaly Berlínu utajeny, a tak se velitel německé 20. horské armády rozmístěné ve Finsku generál Eduard Dietl začal připravovat na eventualitu, že Helsinky přejdou do druhého tábora. Jeho plány počítaly se stažením na sever do Laponska, kde měl co nejdéle držet niklové doly u Petsama. Zároveň mu tato dislokace umožňovala rychlé stažení do Norska. S využitím práce zajatců opravil Wehrmacht tamní cesty, začal hromadit zásoby a přeskupil jednotky tak, aby nemohly být zaskočeny, obklíčeny a odzbrojeny.

Také vrchní finský velitel maršál Carl Mannerheim se uchýlil k řadě opatření a snažil se zamezit koncentraci německých vojsk jižně od řeky Oulujoki, která by znamenala riziko obsazení nejprůmyslovější části země. Helsinky posílily obranu západního i jižního pobřeží a reorganizovaly útvary v severním Finsku tak, aby je Dietl nemohl překvapit. Z oblastí držených Němci vláda – paradoxně s pomocí Wehrmachtu, coby důkaz ochoty nebojovat s dosavadním spojencem – evakuovala část civilistů. Z Laponska do Švédska a na jih Finska putovalo 168 000 žen, mužů a dětí.

Zanedbané přípravy

V téže době se Stalin rozhodl skoncovat s vojenskou přítomností Finska na východní frontě a Stavka naplánovala rozsáhlou ofenzivu. Měla zároveň sehrát úlohu diverze, jež odpoutá pozornost Berlína od důležitější operace Bagration. Na Karelské šíji spočívala hlavní tíha útoku na 21. a 23. armádě Leningradského frontu, v oblasti Maselskaja se k boji chystala 32. armáda a u řeky Svir 7. armáda. Celkem SSSR shromáždil 450 000 vojáků, 800 tanků, 2 000 letadel a 10 000 děl, které měla podporovat Baltská a Ladožská flotila.

Pokračování: Mezi mlýnskými kameny: Finsko proti Sovětskému svazu a Německu (2)

Tomuto parnímu válci mohlo na finské straně čelit 270 000 mužů, 110 (převážně lehkých) tanků, 248 letounů a 1 900 děl. K Mannerheimovým nevýhodám patřil nedostatek protitankových zbraní a jistá zkostnatělost frontových jednotek. Zatímco dva roky setrvávaly v zákopech, nyní je čekal vysoce mobilní boj. Helsinští generálové navíc zanedbali modernizaci i údržbu opevnění a s jeho obnovou začali teprve v březnu 1944. Dělníci a ženisté se měli soustředit na hlavní obrannou linii zvanou VT (Vammelsuu–Taipale), přesto ji do sovětského útoku nestihli dobudovat.