Cizinecká legie: Legendami opředení bojovníci za slávu Francie

Významný francouzský generál François Oscar de Négrier jednou prohlásil: „Vy, legionáři, jste stvoření pro smrt, a já vás posílám tam, kde se umírá." V krátkosti tak vystihl ducha jednotky, která se zrodila z ničeho, ale dosáhla slávy a proslulosti.

Vznik jednotky

S rokem 1815 začaly pro příslušníky bývalé Napoleonovy armády těžké časy. V obzvlášť složité situaci se nacházeli cizinci, kteří se přidali k císařově armádě. Po pádu velkého Korsičana však v zemi zůstalo mnoho vojáků a žoldáků, kteří najednou nemohli najít žádné uplatnění. Cizinci se toulali v bandách po celé zemi a dělali to nejlepší, co uměli – loupili, přepadávali, nechávali se najímat jako žoldáci.

Problém se dlouho nedařilo uspokojivě vyřešit. Na spásný nápad přišel až maršál Nicolas Jean de Dieu Soult (1769–1851), který si vysloužil válečnickou slávu už za císaře Napoleona. Francie zrovna řešila, jak zajistit Alžírsko, které dobyla roku 1830. Soult navrhl králi Ludvíku Filipovi Orleánskému odeslat rabující cizince do Afriky. Tímto chytrým tahem se tak podařilo zabít dvě mouchy jednou ranou.

Dne 9. března 1831 vydal král dekret o zřízení „Francouzské cizinecké legie“. Na upozornění svých rádců doplnil o několik dní později text dekretu přísným zákazem vstupu rodilých Francouzů do jednotky. Cizinecké legii bylo navíc výslovně zapovězeno jakkoli operovat na území Francie, která měla být přenechána pravidelné francouzské armádě.

Množství vykořeněných mužů bez domova nyní dostalo druhou šanci. Legie jim nyní zaručovala vysoký žold, stravu a nový život v africké zemi. O vstup se ucházel nejeden zločinec – vrazi, zloději a překupníci. Nově vzniklá legie jim umožnila změnit identitu a sloužit za mořem, kde by se na ně zapomnělo. Spousta Francouzů se tak dostala do legie, když se prohlásili za belgické Valony nebo Švýcary. Cizinecká legie nebyla proti, Francie se chtěla zbavit všech zločinců, nejen těch z ciziny. Nakonec se sešla neuvěřitelná skupina lidí z celé Evropy.

Stmelení celku

Velkým problémem se stala jazyková bariéra. Legii vnitřně rozkládal i rychle rostoucí počet rvaček v důsledku nekázně a národnostních rozbrojů. Král Ludvík jmenoval prvním velitelem jednotky švýcarského barona Christophe Antoine Jacques Stoffela. Důstojnické funkce v Cizinecké legii často dostávali mladí a schopní velitelé, kteří však měli v pravidelné armádě problémy. Mezi ně patřily například alkoholismus, agresivita nebo přílišné hazardérství. Stoffel také začal rázně řešit národnostní problémy. Rozdělil muže podle národnosti do sedmi praporů, kde měl každý osm rot po 112 mužích.

V prvním batalionu sloužili veteráni ze Švýcarské gardy a z pluku Hohenlohe. Ti už měli vojenskou kázeň a dril zažité. Druhý a třetí prapor tvořili dobrovolníci ze Švýcarska a Německa. Spojoval je jazyk a hlavně kázeň, kterou měli Němci od počátku prvotřídní. Čtvrtý batalion získal veterány ze Španělska. V pátém praporu se nacházela směsice rekrutů z Itálie a Středomoří. V šestém praporu člověk narazil na dobrovolníky z Belgie a Holandska. Poslední batalion tvořili Poláci, ostatní Slované a směsice mužů různých národností východní Evropy. Celková síla se pohybovala mezi 5 500 až 6 000 muži.

Esprit de corps

První dojmy legionářů z jejich nové alžírské vlasti nebyly ideální. Nekonečná poušť, vedro a nedostatek vody soužily tomuto podnebí nepřivyklé Evropany stejně jako neustálé nájezdy arabských kmenů. Velký problém představovaly tropické nemoci, které skosily řady vojáků. Legionáři postupně přicházeli na různé způsoby, jak si usnadnit přežití v tomto nehostinném prostředí. Za nově nabyté zkušenosti však mnoho z nich zaplatilo cenu nejvyšší.

Jako první se ke konci roku 1831 vylodil první prapor v okolí města Alžíru, aby připravil provizorní zázemí pro ostatní jednotky. Čtvrtý prapor byl dislokován v Oranu, šestý pro změnu v Bône (nyní Annaba). Vojáci museli absolvovat nekonečně dlouhé pochody po širém okolí. Objevili se také první dezertéři, ale tyto nešťastníky nečekal pěkný osud. Arabové uprchlíka většinou popravili. Pokud dezertéra chytili legionáři, neskončil lépe.

Od prvního kontaktu s nepřítelem docházelo k malým přestřelkám. Jako první střetnutí Cizinecké legie však historie zaznamenala až bitvu u Maison Carrée v dubnu 1832, kde si legionáři připsali první vítězství. O pár dní později však domorodci jako odplatu pobili legionářskou hlídku. 

Již ve třicátých letech je v Sidi Bel Abbés vybudován dočasný tábor. Zpočátku chatrné opevnění legionáři postupně doplňovali o další fortifikační prvky, až se roku 1843 stává hlavním táborem Cizinecké legie. Tento status nesl až do roku 1962. Generál Savary, jeden z prvních přívrženců Napoleona Bonparta a později důstojník sloužící v Alžírsku, těsně před svou smrtí řekl: „Velitel, který umí porozumět těmto vojákům může brzy vytvořit duch jednoty.“ 

Zase to Alžírsko

Proti francouzské okupaci se na severu černého kontinentu stavěly místní kmeny pod vedením Abd al-Kadíra. Legionáři bojovali statečně, ale sílící jednotky kmenových válečníků je nakonec zahnaly až na pobřeží. Místní boje se nesly v duchu ostrých arabských útoků a stejně brutální odplaty ze strany legionářů. Nový velitel, Jacques de Saint Arnaud (1801–1854) vedl své muže k tvrdosti. Padnout do zajetí domorodých válečníků znamenalo krutou smrt mučením, a proto nebrali zajatce ani Francouzi.

Postupně však začali Evropané získávat pevnou půdu pod nohama. Z některých podrobených kmenů se započaly formovat první koloniální jednotky, které plnily v následujících letech funkci pravidelné armády. Al-Kadír sice uprchl z Alžírska do Maroka, ale legie prodělávala těžké a nekonečné bitvy po následujících 40 let, protože domorodé kmeny se stále nehodlaly s francouzskou nadvládou smířit. Alespoň částečně stabilizovat situaci se Francouzům povedlo až na začátku 80. let 19. století.

Abd al-Kadír zemřel roku 1883 v Damašku. Legionářům začalo období ostražitého klidu. Místní domorodci už sice otevřeně nerevoltovali, ale Cizinecká legie musela být připravena kdykoliv zakročit. V mezičase vojáci budovali silnice, pevnosti a jiné stavby potřebné pro koloniální správu.

Slavnostní defilé

V Alžírsku se jednotka osvědčila, takže byla postupně skrze královské dekrety posilována o tisíce nových mužů a posílána kamkoli si Francie zamanula. Už roku 1835 se legionáři vylodili ve Španělsku. Bojovali proti bratrovi zemřelého krále Ferdinanda VII. donu Carlosovi. Ten se nehodlal smířit s tím, že měl trůn připadnout Ferdinandově dceři Isabele. Legionáři zde statečně bojovali do posledního muže i přesto, že jim nebyl vyplácen slibovaný žold. Z celkového počtu 5 200 mužů nasazených ve Španělsku jich přežilo pouze necelých 400.

Červencová revoluce roku 1848 smetla krále Ludvíka Filipa a prezidentem nově ustavené republiky se stal Ludvík Napoleon Bonaparte, synovec velkého císaře. Ten si nechal po třech letech v plebiscitu schválit své jmenování císařem a přijal jméno Napoleon III. Nový panovník potřeboval k prosazení francouzských mocenských ambicí silnou Cizineckou legii.

Nasazení na dalekém krymském poloostrově zaplatili legionáři mnoha životy, ale císaře přesvědčili o svých schopnostech. Další vavříny si jednotka vydobyla na Apeninském poloostrově. Roku 1859 se legie zúčastnila francouzského tažení na pomoc sjednocující se Itálii. Bojovým výkonem v bitvě u Solferina si legionáři vydobyli právo účastnit se každoročního slavnostního pochodu Paříží společně s jednotkami pravidelné francouzské armády.

Z Ameriky do Asie

Cizinecká legie následovala pravidelné francouzské jednotky i do Mexika, kde se Napoleon III. snažil dosadit na trůn Maxmiliána Habsburského. Legionáři se zprvu usadili ve Veracruz. I zde se utkávali s nepřítelem praktikujícím partyzánskou taktiku. Stoupenci prezidenta Benita Juáreze ale zformovali i pravidelné jednotky a právě proti pravidelné pěchotě a jízdě vybojovala Cizinecká legie 30. dubna 1863 bitvu u Camerone. Francouzi však posléze podporu císaře Maxmiliána stáhli, a Mexičané jej nakonec zajali a v červnu 1867 popravili. O tři roky později musel odstoupit i Napoleon III. Jeho armáda prohrála 1. září 1870 bitvu s Prusy u Sedanu a sám Napoleon byl zajat.

Po pádu císařství byla vyhlášena francouzská Třetí republika a Cizinecká legie se vrátila do Alžírska, kde legionáři začali upevňovat svou pozici vládců severní Afriky. Sidi bel Abbés se nyní stalo pevnou základnou okolo rozrůstajícího se města vytvořeného samotnými legionáři. Ti se opět podíleli na výstavbě silnici, tunelů, studen a podnikali zde opravy nutné pro přežití. Opět docházelo k menším potyčkám s arabskými kmeny v rámci rozšiřování oblasti francouzského vlivu. Vláda vyslala legionáře i na hlídky do sousedního Maroka, které si Francie posléze roku 1912 rozdělila se Španělskem.

S koncem 19. století oživila nová vláda myšlenku Napoleona III., který měl kdysi zálusk na kolonie v Asii. První zastávkou legionářského asijského dobrodružství se stal Tonkin – severní část dnešního Vietnamu, tehdejším Annamském císařství. Legionáři sváděli tuhé boje v prostředí hustých deštných pralesů a rýžových polí, hlavním protivníkem jim byli především čínští piráti a místní partyzáni. Cizinecká legie zvítězila a mnoho jejích příslušníků zde našlo po Alžírsku druhý domov.

Ve víru světových válek

V následujících letech legie prodělala několik tažení v Africe a na Madagaskaru, aby se roku 1914 zapojila do dosud největšího konfliktu – první světové války. Účastnila se zde proslulé bitvy ve Verdunu. Zákopová válka a masové nasazení velkých formací bylo něco úplně jiného než dosavadní menší potyčky s partyzánsky bojujícím nepřítelem. Legie měla během Velké války již okolo 42 000 vojáků rozmístěných po celém světě a aby toho nebylo málo, musela legie opět uklidňovat situaci v Maroku a Alžírsku.

S vypuknutím druhé světové války se Cizinecká legie opět zapojila do velkého konfliktu. Na pomoc Finsku napadenému v listopadu 1939 Sovětským svazem se měla vydat 13. horská polobrigáda. Než se však legionáři na daleký sever přepravili, zimní válka skončila. Legionáři ale nakonec ve Skandinávii přece jen bojovali. Německo mezitím spustilo ofenzivu proti Dánsku a Norsku. Legionáři se 28. května 1940 vylodili poblíž Narviku a zahájili společně s dalšími jednotkami útok na město. Jejich protivníkem byli němečtí horští myslivci. Po velmi tvrdých bojích nakonec slavili legionáři úspěch a Němci se začali stahovat ke švédským hranicím. 

Wehrmacht ale mezitím dosáhl velkého úspěchu při svém vpádu do Francie (květen 1940), která tak potřebovala každého muže k obraně svého domovského území. Německý příval už ale nešlo zastavit. Po uzavření příměří nastaly pro Cizineckou legii těžké časy. Část legionářů se přidala k jednotkám Svobodných Francouzů generála de Gaulla, část ale zůstala věrná vládě okleštěného státu ve Vichy.

Dne 8. června 1941 vtrhly gaullistické jednotky do Sýrie a vypukl bratrovražedný boj. Na některých místech probíhaly spíše symbolické boje, ale například o Damašek se bojovalo doopravdy tvrdě. Obyvatelé nechápavě hleděli na bitvu mezi dvěma stejně oblečenými armádami bělochů. Gaullisté nakonec zvítězili a poražení si mohli vybrat, jestli budou repatriováni do vlasti nebo vstoupí do jednotek Svobodných Francouzů.

Jednotky Cizinecké legie se pak pokryly slávou v severní Africe. Oáza Bir Hakeim ležela na trase postupu generála Rommela. Strategicky důležitou pozici bránila 1. brigáda Svobodných Francouzů, která obsahovala i jednotky Cizinecké legie. Obránci na přelomu května a června 1942 po dva týdny úspěšně zadržovali mnohonásobnou přesilu vojsk Osy. Italové a Němci nakonec Bir Hakeim dobyli, ale utrpěli mnohonásobně vyšší ztráty než Francouzi. Legionáři později bojovali i na Italské frontě, odkud se pak dostali až do jižní Francie. 

V bipolárním světě

Cizinecká legie se zachovala svůj význam i v období po druhé světové válce. Již roku 1945 putovali její příslušníci do Indočíny, kde měli potlačit národněosvobozenecké snahy, které se objevily po skončení japonské okupace. Tato válka byla jedna z nejbrutálnějších v historii legie. Po krvavé řežbě u Diên Biên Phu (1954) a následné ztrátě Indočíny ztratili legionáři jeden ze svých domovů. Vojáci se stáhli do svých základen v Alžírsku. Konflikt však vypukl téhož roku i zde, neboť Alžířanům již došla trpělivost s přehlížením jejich zájmů centrálními orgány v Paříži.

V krvavých bojích dosáhli legionáři nemalého množství úspěchů, ale boj proti celé zemi nešel vyhrát. Francouzi si to uvědomili a v lednu roku 1961 se většina národa vyslovila pro alžírské právo na sebeurčení. Mnoho vojáků ale situaci nechápalo a začalo připravovat povstání. Nově vzniklá organizace OAS, která chtěla udržet Alžírsko pod francouzským vlivem našla silnou podporu i v řadách legionářů, kteří zde již prolili velké množství své i cizí krve.

TIP: Krok za krokem: Jak se stát příslušníkem Francouzské cizinecké legie

Teroristická kampaň OAS vyvrcholila přípravou puče v dubnu 1961. Plán vzbouřenců zahrnoval i vzdušný výsadek nad Paříží. Prezident de Gaulle ale s pomocí loajální části armády situaci ustál a pokus o otevřenou revoltu potlačil už v zárodku. Stovky legionářů musely jednotku opustit, 1. parašutistický pluk byl dokonce rovnou rozpuštěn. Vyvstala otázka, zda nerozpustit legii celou, ale nakonec dostala možnost pokračovat. Došlo k radikálnímu snížení počtu legionářů a zpřísnění vstupních prohlídek u adeptů. Od té doby legie loajálně slouží v zahraničních misích. Vojáci jsou nasazováni hlavně v případě vypuknutí nepokojů v některé z bývalých francouzských kolonií.