Francie: Stále hrdá, stále svá

Zámořská území Francie sice nikdy neměla takovou rozlohu jako kolonie Velké Británie, ale rozhodně se nedá říct, že by francouzští králové tento velkomocenský aspekt opominuli. Díky tomu má dnešní Francie značný počet menších mimoevropských území a svérázný přístup ke spoustě mezinárodních problémů.

Francie mimo Evropu

V případě, že byste na otázku pídící se po vzdálených ostrovních oblastech Francie tipovali maximálně Korsiku, byli byste tisícovky kilometrů daleko od pravdy. Francie má četná zámořská teritoria, především v Karibiku, Jižní Americe, v Tichomoří a v Indickém oceánu. Nejznámější z nich jsou Francouzská Guyana, Guadeloupe, Martinik, Mayotte a Réunion. V těchto pěti oblastech se dokonce jako měna používá euro, obdobně jako se zde dříve platilo francouzskými franky.

V lednu 2011 žilo v těchto regionech kolem 2,7 milionů lidí. Území mají rozdílný status, ale většina z nich je zastoupena jak ve francouzském národním shromáždění, tak v senátu.

Zobrazit na mapě Googlu

Nezávislost se vším všudy

Je logické, že země s tak velkým geografickým rozsahem a historickými vazbami na množství mimoevropských států nemůže být zaměřena jen na úzké problémy vlastního státu nebo Evropy. Logicky právě sem ale směřuje hlavní pozornost francouzské zahraniční politiky. Francie byla zakládajícím členem Evropské unie a v 60. letech minulého století se pokoušela vystrnadit z organizace Velkou Británii. V posledních letech se však tradiční britsko-francouzské nepřátelství projevuje spíš v otázkách, které souvisejí se zásahy v zemích „třetího světa“. Naopak dobrým spoluhráčem Francie je Německo. Tyto dvě země jsou společně nejvlivnější silou EU.

Na začátku 90. let 20. století provedla Francie několik jaderných testů ve Francouzské Polynésii a vysloužila si za to mezinárodní kritiku. Dá se ale říct, že v oblasti válečných konfliktů měli francouzští politici vždy vlastní hlavu a velice výrazně se jejich názory střetávají především se Spojenými státy. Francouzi byli velmi ostře třeba proti invazi v Iráku v roce 2003. Protiamerické zaměření narušil v posledních letech prezident Nicolas Sarkozy, který zemi v roce 2009 přivedl zpět pod společné vedení NATO (a i do hlavního proudu americké zahraniční politiky). Ačkoli totiž byla Francie vždy členem NATO, od časů prezidenta de Gaulla si ve vojenských otázkách podržela úplnou nezávislost.

Země nepopulárního „jádra“

Francie je členem uskupení G8, které sdružuje průmyslově nejvyspělejší země. Podle celkového HDP jde ekonomicky o světově pátý nejsilnější stát. Celkem 39 z pěti set největších světových firem má sídlo ve Francii a v tomto kritériu země překonává Německo i Velkou Británii.

Navzdory rozvinutému průmyslu je Francie zemí „zelenou“. Do vzduchu vypouští méně oxidu uhličitého než třeba Kanada, Saúdská Arábie nebo Austrálie – země, které mají mnohem méně obyvatel. To se podařilo díky výraznému zaměření na jadernou energii. K preferenci jádra se Francie rozhodla po ropné krizi v roce 1973 a dnes 78 % její elektřiny pochází právě z jaderných elektráren.

Země ovšem i tak usiluje o další snížení emisí a obdobně jako ostatní členové EU se roku 1990 zavázala snížit průmyslové exhalace do roku 2020 o 20 %. Pro srovnání – USA mají tento cíl nastaven na snížení o pouhá 4 %. Studie Kolumbijské a Yaleské univerzity v roce 2010 ne náhodou určila Francii jako nejekologičtější z 20 nejvyspělejších zemí světa.

Francouzi jdou prostě svou cestou a jsou na to hrdí stejně jako na svou krásnou zemi, která má nesčetné množství kulturních a přírodních krás a z bezmála 30 procent je stále pokryta lesy.