Zima, hlad a smrt v kotli: Obklíčení Němci ve Stalingradu (2)

S každým dalším dnem obklíčení musela německá 6. armáda stále naléhavěji řešit celou řadu existenčních problémů. Ukázalo se, že daleko větší nebezpečí než od nepřítele hrozí německým vojákům kvůli nedostatku potravin a zimní výstroje.

Předchozí část: Zima, hlad a smrt v kotli: Obklíčení Němci ve Stalingradu (1)

Rady, které přicházely z oficiálních míst, často působily jako výsměch. V případě, že voják nemohl ohřát promrzlou nohu u kamen, doporučovalo se: „Omrzlá noha se položí zdravému muži na břicho, buď na holou kůži, nebo na košili, která ji přikryje, dobře se přikryje částmi uniformy, dekami a podobně a trvale se tře. (…) Ještě jednodušší je to v případě, když je právě v blízkosti zabité zvíře (kůň, kráva). Omrzlá noha se vloží do teplého masa a krve zvířete, a tím roztaje. Ve velkém těle zvířete je nashromážděno mnoho tepla, které lze využít.“ Dodejme však, že tou dobou se ale už ve městě na Volze nenacházela jediná zdechlina, natož živé zvíře. 

Stávkující motory

Mráz nezpůsoboval problémy pouze mužům, ale také technice. Když rtuť teploměru klesla k −30 °C, měnil se olej na hmotu podobnou dehtu a ve Stalingradu přestávaly startovat motory. Velení původně plánovalo vybudovat zateplené kryty pro tanky a bojová vozidla, z nichž by mohla technika vyjíždět proti nepříteli, takováto opatření však zůstala zpravidla jen na papíře. Tanky se zamrzlými motory tak často padly bez boje do rukou nepřítele, nebo je zničily vlastní osádky.

Piloti letadel přivážejících zásoby do kotle raději nechávali motory běžet, čímž spotřebovávali cenné palivo. V opačném případě museli mechanici letouny jeden po druhém rozehřívat, k čemuž sloužily speciální automobily, jež hadicemi foukaly na motory horký vzduch. Němci jich ale nikdy neměli dostatek – pro plynulý provoz potřebovali jeden vůz na každá dvě letadla, zpravidla však byl jediný pro celou letku. Nejednalo se zdaleka o poslední problém, který ruská zima způsobila. Vlivem mrazu ztvrdla půda na kámen. Mrtvoly padlých a zemřelých se tak hromadily v řadách nad sebou všem na očích. 

Výkřiky bolesti 

Jeden z Němců později popisoval neúnosnou situaci v kotli: „Bylo velice chladno, takže lidé rychle umírali. Viděl jsem ráno lidi, jak chroptí a mají u nosu rampouch třeba i pět či deset centimetrů dlouhý.“

Mrtvých každý den přibývalo, zima, nedostatek spánku a minimální výživa si vybíraly krutou daň. U poloviny zemřelých diagnostikoval lékař smrt hladem, takoví muži měli všichni podobné symptomy – chybějící tukovou tkáň, úbytek svalové hmoty a zmenšené srdce. Při pitvě se ukázalo, že někteří je měli tenké jako papír.

Za velkou část úmrtí nesly vinu také omrzliny, až poté přicházela na řadu bojová činnost. Německé noviny ale pochopitelně o prvních dvou příčinách nepsaly. Pokud německý voják utrpěl zranění v boji a neměl to štěstí, že jej z kotle evakuovalo některé z letadel, jeho naděje na přežití se rovnala nule. Lékařská péče totiž zcela odpovídala zdejším podmínkám. Lékaři a zdravotníci v praxi pouze poskytovali nezbytnou první pomoc a pak ponechali nešťastníka jeho osudu, protože se zoufale nedostávalo zdravotnického materiálu.

Jako obvazy sloužily košile zemřelých mužů, pro nedostatek sádry fixovali doktoři zlomené kosti třeba jen kartonem. Kvůli minimu léků probíhaly nezbytné amputace končetin takřka při plném vědomí, takže se z provizorních operačních sálů ozýval nesnesitelný křik pacientů. Apatie obklíčené armády dosáhla takové míry, že to už skoro nikomu nevadilo. Jeden ze zdravotníků si do deníku zapsal: „Nikdo se nestaral, jestli někdo křičí nebo sténá. Všechno otupělo.“ 

Umíráme jako dobytek 

Vojáky určené k evakuaci z kotle Němci nevybírali na základě závažnosti zranění – spíše naopak, neboť přepravní kapacity se zoufale nedostávalo. Naději na záchranu měli pouze ti, kteří se dokázali pohybovat vlastními silami. Zatímco do trupu He 111 se vešla pouze čtyři nosítka, chodících raněných sem dokázali dostat i dvacet. Vážné případy tak byly předem odsouzeny k smrti. Vzhledem ke stále beznadějnější zásobovací situaci se mezi evakuované snažili dostat též četní simulanti, takže museli přístupové cesty k letadlům hlídat polní četníci se samopaly, kteří pečlivě zkoumali dokumenty mužů nastupujících na palubu.

Jako provizorní nemocnice a lazarety zpravidla sloužily ty nejméně poškozené budovy, ale i tak leželi ranění a nemocní v ledovém průvanu, kde navíc ještě dostali zápal plic. Všude panovala absolutní beznaděj, bolest, hlad, všudypřítomný pach smrti. Nekonečné čekání na neodvratný konec představovalo obrovský nápor na psychiku každého muže a často se stávalo, že si ranění vojáci pod dekou podřezali žíly. Jiní se zase v mrazivém počasí schoulili v koutě a doufali, že se už neprobudí.

TIP: Málo známá fakta z bitvy o Stalingrad

Na smrt umrznutím se hledělo jako na jednu z nejvlídnějších. A přestože německá propaganda ve vlasti tvrdila, jak muži ve Stalingradu svádějí boj s přesilou bolševických hord, skutečnou situaci popsal jeden z obklíčených: „Jak to tady vypadá doopravdy? Chcípáme, hladovíme, mrzneme, nanejvýš biologicky přežíváme. Umíráme jako dobytek.“