Zima, hlad a smrt v kotli: Obklíčení Němci ve Stalingradu (1)

S každým dalším dnem obklíčení musela německá 6. armáda stále naléhavěji řešit celou řadu existenčních problémů. Ukázalo se, že daleko větší nebezpečí než od nepřítele hrozí německým vojákům kvůli nedostatku potravin a zimní výstroje. Postupně v kotli začaly docházet zásoby a letecký most dokázal do města na Volze dopravit pouze zlomek potřebného proviantu.

Vyhladovělí Němci nakonec pozřeli i to, co se jim ještě před pár týdny hnusilo. Stejně nedostatečná se záhy ukázala i výstroj, jež je měla ochránit před pověstnými ruskými mrazy. Omrzliny sužovaly Paulusovy muže stále víc, přičemž ty nejrozsáhlejší na nohou znemožňovaly jakýkoli pohyb. Vojáci brzo pochopili jediné: ocitli se ve skutečném pekle.

Neštěkne ani pes

Ještě na počátku prosince připadlo na každého muže v kotli 200 gramů chleba denně. Tato porce se ale rychle snižovala, a tak si vojáci pomáhali, jak jen to šlo. Za oběť brzy padli všichni koně, pro které stejně nebylo ve Stalingradu žádné krmení. Mnohé muže neodrazoval ani fakt, že některá zvířata již několik dní hnila na ulici. Poručík Josef Schaaf vzpomínal: „Byli koně, kteří už byli celé týdny po smrti, nafoukli se a začali rozkládat. Ty jsme ručními granáty roztrhali na kusy a koňské maso vařili ve sněhové vodě.“

Němci rozhodně zužitkovali z poražených zvířat vše. Například jejich krev vyvařovali a po dochucení majoránkou měli hotovou polévku. Někteří vojáci po letech vzpomínali, že když došli koně, přestával být pomalu ve Stalingradu slyšet i štěkot psů. Z Německa posílali do kotle místo tolik potřebného chleba „osvědčené tipy“. Potřebnou sílu měli vojáci získat z rozsekaných kostí povařených několik hodin s polévkovým kořením a následně scezených přes síto s jemnými oky. Kde však mělo mužstvo vzít polévkové koření, otop, síto a čas, už takové rady neuváděly.

Kanibalové z kotle

V troskách jednoho ze závodů našli Němci dostatečné zásoby nasládlého oleje, který smíchali s trávou, a aby utišili na chvíli hlad, vyrobili si ze směsi „bonbony“. Následky na sebe ale nenechaly dlouho čekat – dostavily se bolesti, průjem a křeče. Podle některých svědků docházelo v kotli i ke kanibalismu, což dosvědčil například doktor Günther Dietz: „Mrtví tu leželi nazí, byli tak vyhublí, že na nich nic nezbylo. Nejvíc masa bylo na pozadí, a to bývalo často odříznuto, viděli jsme to.“

Údajně se našli i tací lékaři, kteří si pro sebe nechávali příděly určené pro těžce raněné, zatímco někteří duchovní při posledním pomazání umírajícího důkladně prohledali, jestli náhodou v kapsách neskrývá něco k jídlu. Nedostatky v zásobování se projevovaly ve všech ohledech.

K nedostatkovému zboží se záhy dostala také pitná voda. Pokud to okolnosti umožňovaly, dostával každý jednu polní láhev na den, pití z městských studní velitelé zakázali kvůli obavám z možné otravy. Takové příděly však nemohly vyčerpaným a bojujícím mužům stačit, takže často hledali přilepšení v roztátém sněhu. Špinavá voda ale vojákům způsobovala velmi vážné zdravotní komplikace, a tak se celým kotlem brzy šířila řada nemocí od průjmů a úplavice až po žloutenku či tyfus. 

Rozhoduje vnitřní postoj

Kromě nedostatku potravin představovaly největší problém obklíčených teploty hluboko pod bodem mrazu. Velení Wehrmachtu podobně jako minulý rok podcenilo zásobování vojáků zimním vybavením. Tentokrát sice byly připravené vlaky s teplou výstrojí, ale nacházely se daleko na západ na odstavných kolejích železničních uzlů. Špatná koordinace dopravy spolu s útoky partyzánů značně snižovaly množství zásob dopravovaných do Stalingradu v říjnu a listopadu a zimní výstroj rozhodně nebyla prioritou. Kromě toho Berlín až do poslední chvíle doufal, že až město padne, vojáci nebudou trávit zimu v ruinách a zákopech.

Dokončení: Zima, hlad a smrt v kotli: Obklíčení Němci ve Stalingradu (2)

Část teplého oblečení, která se k mužům v kotli dostala, byla v praxi nepoužitelná. Například některé boty sice měly v oblasti lýtka hřejivou plsť, ale pouze koženou podrážku. V případě promočení tak neměl voják šanci obuv přes noc vysušit. Němci tak závistivě pošilhávali po nepříteli, jenž nosil teplé kožichy a válenky, které naopak vysychaly velice rychle. Ve Stalingradě by se tak v době bojů dal jen těžko najít obutý a oblečený rudoarmějec – jejich výstroj totiž zahřívala německé vojáky. A z Berlína opět zaznívaly „zaručené rady“, jak prohřát prokřehlá těla. Ty doporučovaly výrobu papírových čepic, které měly chránit před chladem, stejně jako ovázání obličeje obvazem. Oficiální příručka dále doporučovala: „V boji s nepohodou ruské zimy rozhoduje hlavně vnitřní postoj.“