Ze sukně do kalhot: Emancipace žen za první světové války (1)

Do dosavadních konfliktů bývaly příslušnice něžného pohlaví zataženy především v roli ošetřovatelek a jejich život se nevymanil z aktivit vyjádřených německým úslovím Kinder, Kirche, Küche (děti, kostel, kuchyně). Teprve Velká válka – první „totální“ konflikt světa – si vyžádala účast mnohem většího počtu žen ve zcela nových rolích. Některé dámy sloužily vlasti spíše z nutnosti, jiné se o podíl na válečném úsilí aktivně hlásily. Kupříkladu v Británii působilo silné hnutí za práva žen, jehož vůdkyně Emmeline Pankhurstová požadovala „právo sloužit“ ve větším rozsahu než jen „ošetřovat raněné a plést punčochy“.

V muničních továrnách

Zatímco mezi britskými sufražetkami se pohybovaly vzdělané ženy, většina novopečených pracovnic ve fabrikách připadala na nekvalifikované osoby. Mnohdy dosud pracovaly jako pomocné síly v domácnostech, takže musely projít rekvalifikací, díky níž mohly obsluhovat soustruhy či vyrábět výstroj a výzbroj od plynových masek přes náboje po součástky letadel. Osvojily si přitom mnoho zajímavých dovedností, jež dosud tvořily doménu mužů. Nejvíce pronikla do povědomí práce žen v muničních továrnách – artilerie kralovala frontám a hladové kanony potřebovaly krmivo.

Britský ministr zbrojní výroby Lloyd George v oficiálním apelu požádal spoluobčanky z mateřských ostrovů, aby nástupem do zbrojovek urychlily příchod dne, kdy Dohoda zvítězí a jejich manželé se vrátí domů. Výzvu vyslyšely tisíce žen, jimž se dostalo uznání i přízviska „munitionettes“ („muničky“).

Vlasy jako kanárci

Šlo o špinavou a nebezpečnou práci – ne náhodou se „muničkám“ přezdívalo též kanárci, neboť jim kvůli manipulaci s TNT zežloutla pleť (o poškození jater a chudokrevnosti nemluvě). Carolin Webová si napsala: „Všude rez, vlasy i tváře jsme měly žluté. Jednou nás prohlédl lékař a prohlásil, že polovina děvčat nebude moct mít děti. Bůh s námi…“

Celkově však ženy snášely svůj úděl srdnatě, což dokládá vzpomínka Naomi Luganové: „Ruce samá skvrna a měděné vlasy. A co má být? Cožpak se bojíme pomíjivých vad na kráse, když mužům hrozí smrt, zmrzačení či ztráta zraku?“ Vedle výroby granátů se zapojily do kompletace přileb nebo práce v továrnách na žíraviny a koksovnách. V polovině roku 1917 se už podílely na produkci 80 % výzbroje pro královskou armádu. Zůstává smutnou skutečností, že ve srovnání s muži braly jen poloviční mzdu. 

U soustruhů i v tramvajích

Podobný impuls vyvolala válka ve Francii. Nejprve ženy najímali podnikatelé stojící v čele fabrik, posléze i samotný stát. V roce 1918 působil v oborech souvisejících se zbrojním průmyslem milion Francouzek. Dobové fotografie je zachycují i při méně obvyklých zaměstnáních – třeba jako písmomalířky označující železniční vagony. Většina dobrovolnic ale pracovala v chemickém, dřevozpracujícím a dopravním odvětví, kde plnily úkoly spojené s manipulací. Odvážnější z nich se zapojily do soustružení či svařování.

Pokračování: Ze sukně do kalhot: Emancipace žen za první světové války (2) (vychází v pátek 13. prosince)

Přeorientování žen od tradičních povolání na mužskou práci se projevovalo i v centrálních mocnostech. V Rakousku-Uhersku 42,5 % dělníků v těžkém průmyslu tvořily v roce 1916 ženy (oproti 17,5 % v roce 1913). Ve vilémovském císařství působily už v roce 1915 ve všech technických odvětvích od produkce chemikálií a elektrických zařízení přes obrábění kovů po výrobu přesných přístrojů.