Španělská Andalusie: Za vůní prosincových citronů

Řada nákupních středisek na Pyrenejském poloostrově je stejně plná jako ta naše. Avšak jedna změna je zřejmá – prodavači mají na tvářích úsměvy, a s nakupujícími si povídají, aniž by se další zákazník v pořadí mračil. Ve Španělsku plyne život poněkud jinak. Naučíte se zde najít si čas na čekání na přechodu pro chodce. Budete zdravit lidi všude, kam vejdete, a ptát se jich, jak se mají. I když nechcete, naučíte se španělsky. Anglicky s vámi totiž komunikovat nebude téměř nikdo, Španělové jsou hrdí na svůj jazyk a se španělskou artikulací vyslovují třeba i jména amerických prezidentů. Komunikovat ale chtějí pořád – španělštině se tedy nevyhnete. A to je dobře. Abyste naplno ucítili atmosféru země, musíte poznat odpověď na otázku: Hola, que tal? „Ahoj, jak se máte?“, zeptala se jedna ze dvou žen, které se u nás zastavily, když jsme s kamarádkou hledali na mapě Cádizu místní obchodní dům. „Potřebujete pomoc?“ pokračovala dál. A my jsme stály před místní katedrálou v němém úžasu, že nám někdo sám od sebe nabídl pomoc. Řekly jsme, kam se potřebujeme dostat, a nechali se vést dvěma neznámými ženami na místo.

Noční život i v čajovně

Cádiz je přístavné městečko na jihu Španělska v provincii Andalusie. Je považováno za nejstarší město v západní Evropě, založili ho Féničané před 3000 lety jako důležitý obchodní uzel. Ačkoli jde o město s největší nezaměstnaností v regionu, na nočním životě Cádizu to nepoznáte. Španělští přátelé nás nejdřív vzali na večeři. Při obrovském sudu jsme v jedné z uliček ochutnali místní tapas – malé pokrmy, které jsou oblíbené napříč celou zemí. Speciální klobáska či sépie na grilu prý nemají konkurenci. Odtud jsme se vydali do čajovny, která rozhodně nepřipomínala klidné místo s lidmi sedícími na zemi a tiše usrkávajícími čaj. V téhle čajovně teplý nápoj nikdo nepil. Podávalo se místní víno, oblíbené pivo a řada jiných alkoholických nápojů. V rohu místnosti hrál Španěl na kytaře tradiční flamenco a všichni návštěvníci podniku stáli a povídali si. Nejprve s jednou skupinkou přátel, poté s další. V podobném stylu místní vystřídají během jedné noci i několik podniků.

Ztraceni v krásách města

Cádiz se může pochlubit širokou pláží se zlatistým pískem, kterou obmývají vody Atlantského oceánu. Ačkoli je obyčejně voda v prosinci již ledová, dvacetistupňová teplota přes den umožňovala turistům stanovat pod jedním z mol. Přímo z pláže vedou dvě cesty. Každá vede k jinému hradu – jedna k hradu Svaté Kataliny, druhá zase k hradu Svatého Sebastiána. V Cádizu se můžete hodiny toulat úzkými uličkami, které vás v létě zaručeně ochrání před úpalem. Pokud nedisponujete nadpřirozeným smyslem pro orientaci, budete mít pocit, že v uspořádání uliček neexistuje žádný řád. Pořád se budete ztrácet. Díky tomuto „dopravnímu chaosu“ máte jedinečnou příležitost objevovat krásy města, k nimž patří i majestátní bílá katedrála. Rovné střechy, téměř výhradně bílých domů nápadně připomínají arabský svět, který je od téhle části Španělska vzdálen, jen co by kamenem dohodil.

Kousek od Maroka

Při dobré viditelnosti se z jižního pobřeží Španělska naskýtá pohled na severní Afriku. Městečko Tarifa, nejjižnější cíp Evropy, je vzdáleno pouhých 14 kilometrů od pobřeží Maroka. Několikrát denně vás na černý kontinent odveze loď, nebo se můžete jen tak kochat modrým oceánem a jasným výhledem přes Gibraltarský průliv. Do Tarify jezdí turisté také kvůli plážím a windsurfingu, který se tady provozuje i v zimě. Na miniaturním čtvercovém náměstí sedí každý den místní v krátkých rukávech a ve dvě hodiny odpoledne obědvají. Následuje typická siesta, kdy se restaurace i obchody na dvě hodiny zavřou, město zmlkne a všichni odpočívají. My jsme si zatím vyfotily dlaždičkové tabule označující historicky významné stavby, jako je královské vězení z období římského impéria, které dnes slouží jako muzeum. Prohlédnout si můžete i ruiny opevnění z dob, kdy se město bránilo nájezdům severoafrických muslimů. Do historického centra se tehdy vstupovalo třemi bránami. Dnes již stojí jen jedna z nich – Puerta de Jerez. Přechodem přes slavnou bránu jsme opustily jiný svět a ocitly jsme se na nákupní ulici, po které jsme došly na autobusovou zastávku. Směr Gibraltar.

Británie ve Španělsku

Minuly jsme policisty sedící v malých budkách a v okamžiku jsme stály na anglické půdě. Poprvé v životě jsme se ocitly uprostřed přistávací plochy, protože do Gibraltaru vede cesta přes mezinárodní letiště. Kvůli pravidelným příletům a odletům britských a amerických aerolinek musí být cesta přes letiště denně několikrát uzavřena.

Za přistávací dráhou návštěvníka ohromí obrovská skála, na které se britská samospráva rozkládá. Na vrcholu skály volně běhají opice. Zdejší průvodci vás ochotně ke zvířatům zavedou přímo od úpatí skály. Taky jsme se divily typickým červeným telefonním budkám a tabulím, které lákaly turisty na populární britské jablečné víno „cider“. Pro toho, koho nezajímá britská kultura a kdo by měl strach z opic, mají i v Gibraltaru krásný výhled na Afriku. Evropa point je obrovská rovná plocha se dvěma významnými monumenty – bílo-červeným majákem a mešitou. Gibraltar v minulosti spadal celých šest staletí pod muslimskou nadvládu králů ze severní Afriky. Poté se ho několikrát pokoušeli získat Španělé. V rukou Britů je až od roku 1969, kdy Španělé na protest uzavřeli společnou hranici a opětovně ji otevřeli až v roce 1985. Dodnes se tady míchají kultury, jazyky i náboženství. „Hodně Španělů i jiných cizinců tady pracuje, ale nebydlí. Život je tu poněkud drahý,“ vysvětlil náš průvodce Portugalec Nelson. Gibraltar je dnes důležitým dopravním uzlem a lákadlem pro turisty. Na cenách, které se počítají v gibraltarských librách, to poznáte okamžitě.

Zdravě na kole

Zpátky ve Španělsku se člověk cítí o něco svobodněji. Cesta autobusem do naší další zastávky uběhla rychle. Sevilla – hlavní město celé Andalusie, nás překvapila svou velikostí. Kromě hromadné dopravy, na jakou jsme zvyklí u nás, zde jezdí i kočáry poháněné koňmi. V oblibě jsou i jízdní kola, cyklistu zde potkáte na každém rohu. Za pár euro si během tří dnů můžete ze stojanů po celém městě půjčovat kola a rychle a zdravě se tak prohánět ulicemi. Pokud ovšem máte štěstí, že při konkrétním stojanu nějaké funkční kolo objevíte. Španělé totiž nejsou natolik pracovití a zodpovědní, aby hned závady oznámili, a postarali se o jejich opravu. Nicméně, noční projížďka podél řeky až k obrovské soše Krištofa Kolumba za to hledání stojí. Turistů tady moc není, Kolumbus je bezpečně ukryt v aleji stromů.

Vůně prosincových citronů

Odhalena celému světu je však gotická katedrála, o niž Španělé hrdě prohlašují, že je největší na světě. Slavná je katedrála především díky věži se zvony La Giralda, která byla postavena na místě zničeného minaretu patřícího k již neexistující mešitě. Nedaleko katedrály stojí palác krále Petra Krutého, který si Sevillu zamiloval natolik, že v ní chtěl bydlet. Alcazar, jak se hrad jmenuje, dýchá arabskou kulturou a i v prosinci voní po citronech a pomerančích.

Zahrada je i v zimě plná stromů s exotickými plody a také malířů v bílých pláštích a baretkách, kteří se snaží zachytit atmosféru jedné z největších atrakcí města. Atmosféru, kterou ale musíte zažít na vlastní kůži, má bývalá židovská čtvrt Santa Cruz. Kamenná dlažba, uličky úzké tak pro jediné kolo, květinami dokonale vyzdobené vstupy do domů. Město obyvatelům téhle části přispívá na aranžování květin a nábytku ve vstupních prostorách, asi tuší, jak moc je to v jiných koutech Evropy nevídané. A nikde jinde také nemají slavný balkón, ze kterého skákal Don Juan, když utíkal od milenky. Andalusie je jedinečná – pocitem, kterým vás naplní. Pocitem svobody, odpočinku. A ta vůně prosincových citrónů na stromě…