Španělsko: Země vášnivé koridy
Erb na vlajce Španělska spojuje emblémy čtyř tradičních španělských království (Navarrského, Aragonského, Kastilie a Leónu). Červený svitek nese královské motto Plus ultra (pořád dál)
Španělsko je po Francii druhou největší západoevropskou zemí a společně s Francií a Marokem také jediným státem, který má přístup k pobřeží Atlantského oceánu i Středozemního moře. Španělské teritorium ovšem nezahrnuje pouze Pyrenejský poloostrov, ale také severoafrické enklávy Ceutu a Melillu, Baleárské ostrovy ve Středomoří a Kanárské ostrovy v Atlantiku.
Vazby z koloniální doby
Od konce 15. století se datuje vzestup španělské říše, která v době největšího rozmachu zahrnovala četná území v Africe, Asii a především v Severní a Jižní Americe. Stát dodnes udržuje vazby zejména se zeměmi Latinské Ameriky a s Filipínami a dnes je také po USA v Latinské Americe druhým největším investorem.
Po smrti diktátora Franca v roce 1975 skončila diplomatická izolace země a Španělsko vstoupilo pod vedením krále Juana Carlose I. do NATO a Evropské unie, s níž se dnes snaží sladit většinu svých zahraničněpolitických kroků.
Čtvrtina lidí bez práce
Španělská ekonomika stojí výkonnostně na 13. místě světového žebříčku a v rámci Evropské unie na místě pátém. V posledním desetiletí však zemí zmítaly velké ekonomické zvraty. Mezi roky 2000 a 2005 vytvořila místní ekonomika polovinu nových pracovních míst na trhu EU a na hospodářském vrcholu se ocitla kolem roku 2006. Pak ale celosvětová finanční krize způsobila velký propad. Dnes se nezaměstnanost pohybuje na úrovni 25 %, přičemž bez práce je celkem 50 % mladých! Tento hlavní problém Španělska by snad mohl vyřešit sílící turistický ruch: po Francii, USA a Číně jde totiž o čtvrtý nejnavštěvovanější stát světa, který ročně přivítá více než padesát milionů turistů.
Vláda žen
Španělsko má pozoruhodně uspořádanou vnitřní politiku. Funguje zde totiž sedmnáct autonomních oblastí a dvě autonomní města, která vykazují rozličnou míru nezávislosti na národní vládě. Ústava ovšem zdůrazňuje nerozdělitelnou jednotu španělského národa. Rovněž se v ní zdůrazňuje, že stát nemá navzdory bohaté katolické historii žádné státní náboženství.
Politika státu je zajímavá i z hlediska zapojení žen, které tvoří polovinu vlády, více než třetinu členů parlamentu a mají 30% zastoupení v senátu. Španělsko tak představuje „předvoj“ v otázce rovnosti pohlaví.
V roce 2013 se nezaměstnanost vyšplhala nad 25 %, přičemž bez práce je celkem 50 % mladých!
Víte, že?
Korida stále živá
Mezi nejtypičtější kulturní projevy Španělska bezesporu patří býčí zápasy. V 19. století byla „corrida“ národním sportem, který vláda oficiálně propagovala. V dnešní době se postoj veřejnosti začíná obracet a národní sport mnozí označují za týrání zvířat. Přelom v tomto smyslu znamenal zákaz zápasů na Kanárských ostrovech v roce 1991 a později v Katalánsku v roce 2012.
Stručné dějiny
Kolem roku 4000 př. n. l. už byla většina Pyrenejského poloostrova osídlena Ibery přicházejícími z východu, později se na severu země usadili Keltové. Zhruba kolem roku 1100 př. n. l. přijížděli na pobřeží obchodovat Féničané a také Řekové. Od 6. století př. n. l. ovládali poloostrov Kartáginci a po nich pak dlouhých šest století Římané, kteří položili základy španělské kultury a jazyka.
Španělská expanze do zámoří
Po pádu Říma v 5. století kontroloval oblast dnešního Španělska germánský kmen Vizigótů. Roku 711 započalo velké tažení muslimů ze severní Afriky, kteří za pár let ovládli většinu poloostrova. Moc křesťanských království na severu však postupně rostla a Maurové byli zatlačováni stále jižněji (tento proces se nazývá reconquista). Jejich éra trvající sedm století definitivně skončila až v roce 1492, kdy padlo poslední maurské království Granada (východní polovina dnešní Andalusie). Bohatství ze zámořských teritorií po objevu Ameriky Kryštofem Kolumbem zajistilo později Španělsku pozici na špici mezi evropskými státy.
Války moderní doby
V 18. století usedli na trůn příslušníci dynastie Bourbonů, jejichž nadvláda skončila až porážkou Napoleona ve válce za nezávislost. V 19. století rozdělila Španělsko ostrá linie mezi konzervativce a liberály a také mezi městské a vesnické obyvatelstvo. V roce 1931 král Alfonso XIII. abdikoval a byla vyhlášena republika. Reakce konzervativců zažehla občanskou válku, která zuřila mezi roky 1936 a 1939 a stala se předehrou druhé světové války. V roce 1939 se dostal k moci nesmlouvavý diktátor generál Franco, jenž stát vedl až do své smrti v roce 1975. Od té doby stojí v čele znovu demokratického Španělska král Juan Carlos I.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: zhruba 47,37 milionu, o něco více než Polsko
věková struktura: 15,4 % dětí do 15 let, 17,5 % obyv. starších 65 let, pol. obyv. starších 41,3 roku
městské obyv.: 77 %
etnické složení: Španělé 73 %, Katalánci 18 %, Baskové 2,5 %
náboženství: katolíci 76 %, protestanti 1,5 %, bez vyznání 20 %, muslimové 2 %, ostatní 0,5 %
jazyky: úředním jazykem je španělština, používá se i katalánština, baskičtina, galicijština, valencijština
obyv. pod hranicí chudoby: 21,1 %
gramotnost: 97,7 %.
Politika
Typ vlády: parlamentní konstituční monarchie se silnou decentralizací (vedle národního parlamentu existuje také 19 autonomních parlamentů pro autonomní oblasti a města)
samostatnost: rok 1492 se tradičně považuje za datum sjednocení španělských království, hlavním národním svátkem je 12. říjen (1492) – den, kdy Kolumbus objevil Ameriku
hlava státu: král Juan Carlos I. (od 22. 11. 1975)
šéf vlády: premiér (skutečný titul zní prezident vlády) Mariano Rajoy (od 20. 12. 2011)
volby: monarchie je dědičná, po legislativních volbách se premiérem stává vůdce vítězné strany.
Ekonomika
HDP na hlavu: 31 100 USD (odhad z r. 2012, ČR – 27 600 USD)
měna: od r. 2002 euro, dříve pesety.
Geografie
Rozloha: 505 370 km², tedy zhruba dvojnásobek Velké Británie
hranice: 1 918 km (s Portugalskem, Francií, Andorrou, Marokem /enklávy Ceuta a Melilla/ a Gibraltarem
délka pobřeží: 4 964 km
charakter území: členitá planina obklopená hornatinou, na severu Pyreneje
podnebí: mírné; horká bezoblačná léta ve vnitrozemí, mírnější počasí s mraky podél pobřeží; ve vnitrozemí chladné zimy
min. noční / max. denní teploty (°C) v Madridu: leden–březen 0–3/10–17, duben–červen 4–14/17–31, červenec–září 15–10/33–24, říjen–prosinec 10–0/23–11
nejnižší a nejvyšší bod: Atlantský oceán (0 m) / Pico de Teide (3 718 m).
-
Zdroj fotografiíShutterstock