Za führera do posledního dechu: Německá pilotka Hanna Reitschová

Hanna Reitschová patřila ke generaci, kterou nacismus ovlivnil na celý život. Narodila se 29. března 1912 v Hirschbergu (dnešní Jelenia Góra) v Dolním Slezsku. Pohled z ptačí perspektivy ji fascinoval od nejútlejšího dětství a už při absolvování kursu bezmotorového létání udivovala nevšedním talentem. Když se na jaře 1933 dostala v Německu k moci NSDAP, Hanna se zařadila mezi její vášnivé podporovatele.

Pracovala jako zkušební pilot v Německém výzkumném ústavu pro bezmotorové létání (DFS) a testovala kluzáky. Pilotovala jeden z prvních vrtulníků na světě (Focke-Wulf Fw 61) a v létě roku 1938 se účastnila i několika leteckých soutěží v USA. Hrdina první světové války a generál Luftwaffe Robert von Greim zařídil její přeložení do zkušebního střediska Rechlin u Berlína. Tam se testovaly nejnovější bojové stroje Luftwaffe. V prvních letech druhé světové války zalétávala střemhlavé Junkersy Ju 87 a dvoumotorové bombardéry Dornier Do 17. Jako jedna z mála žen obdržela 28. března 1941 Železný kříž II. třídy.

V kabině sebevražedných letounů

Později testovala supermoderní raketovou stíhačku Messerschmitt Me 163 Komet. Koncem října 1942 jí ale při jednom letu selhaly přistávací klapky. Hanna ztratila nad strojem pohybujícím se nízko nad zemí kontrolu a havarovala. Po dopadu se letoun rozpadl a ona utrpěla vážná zranění. Měla těžce pohmožděný mozek, na šesti místech zlomenou lebku, vykloubenou čelist a úplně roztříštěný nos. Nemocnici nakonec po mnoha operacích opustila až začátkem roku 1943. Přesto se vrátila ke své práci a nadále testovala nové prototypy. Velmi obdivovala extrémní metody boje a v únoru 1944 u Adolfa Hitlera osobně prosazovala použití „sebevražedných“ letounů Messerschmitt Me 328.

Stroj se měl střemhlav vrhnout na cíl a zničit ho výbuchem nálože v přídi, přičemž pilot by ho před dopadem opustil na padáku. V praxi to ale téměř nešlo a bylo jasné, že by letec zahynul. Nejvyšší velení však tento projekt nakonec zamítlo.

Stejně dopadlo její orodování za pilotované verze letounové střely V-1. Ta totiž nebyla příliš přesná a mohla se používat jen proti plošným cílům. Velení Luftwaffe se ale k projektu stavělo skepticky a program odmítlo i mnoho vysokých pohlavárů třetí říše. Sám Adolf Hitler o něm řekl, že obětovat život vlastních vojáků nepředstavuje ,,německý způsob vedení války“.

Riskantní plán

Když už Rudá armáda stála na dohled Berlína, podnikla Hanna několik nebezpečných průzkumných letů v okolí města a informovala o sovětském postupu. Na konci dubna se Hitler prakticky zhroutil a odmítl hlavní město opustit. Vrchní velitel Luftwaffe Hermann Göring se proto pokusil převzít moc. Führer však stále žil a 23. dubna večer vydal rozkaz Göringa zatknout. Na uvolněné místo byl jmenován Hannin ochránce Robert von Greim, který měl funkci osobně převzít ve vůdcově bunkru. Rozhodl se tam sám dorazit stíhačkou Focke Wulf Fw 190.

Hanna Reitschová přebírá Železný kříž od Adolfa Hitlera, březen 1941. (foto: Wikimedia Commons, Bundesarchiv, CC-BY-SA 3.0)

Boje však už probíhaly přímo v ulicích a Němci v oblasti tehdy drželi jen jediné letiště Gatow, ležící na jihozápadním okraji města. Reitschová chtěla za každou cenu podniknout misi také. Z trupu Fw 190 proto vymontovali radiostanici a drobná pilotka (Hanna měřila pouhých 150 cm) se vsoukala montážním otvorem do trupu. Neměla padák, a pokud by došlo k sestřelení či havárii, nebylo odtud úniku.

Měli ale štěstí, všudypřítomným sovětským stíhačkám hlídkujícím nad Berlínem šťastně unikli a přistáli na letišti v Gatowě. Poté uvažovali, co dál, neboť jejich Fw 190 potřeboval dlouhou přistávací plochu a nemohl dosednout na improvizovaném letišti nedaleko Braniborské brány. Zvolili proto lehký spojovací hornoplošník Fieseler Fi 156 Storch.

Riskantní plán

Město hořelo a cíl nebylo lehké najít. Velkou část Berlína již ovládala Rudá armáda a nízko letící storch představoval snadný cíl. Nad Grunewaldem se na ně zaměřila protiletadlová palba a dostali zásah, který von Greima poranil na pravé noze. Hanna naštěstí dokázala dosáhnout na řízení a vybrat pád. Pak stroj dovedla až ke čtvrti Tiergarten, ovládané Wehrmachtem, a přistála na dráze v ulicích. Tam raněného pilota ošetřili a dvojice pak pokračovala v cestě do Hitlerova bunkru, kam se dostala 26. dubna večer. Strávili zde dva dny a nově jmenovaný velitel Luftwaffe se dočkal povýšení na polního maršála.

K odletu z dráhy v Tiergartenu tentokrát Reitschová a von Greim použili dvoumístné cvičné Arado Ar 96. Jednalo se o poměrně rychlý stroj, který měl řízení v obou kokpitech. Hanna o tom ještě po letech napsala: „Byl to nejčernější den mého života, protože jsme nemohli zemřít po boku našeho führera.“

Start ze země sledovali i vojáci Rudé armády a mnozí z nich si tehdy mysleli, že právě viděli útěk Hitlera z obklíčení. Jednalo se patrně o vůbec poslední letoun, který odstartoval z hořícího města. Přistáli na známém letišti Rechlin v Meklenbursku – Předním Pomořansku a odtud odcestovali do Plönu, kde sídlila nová vláda vedená admirálem Karlem Dönitzem.

Velitel Luftwaffe se z nové funkce příliš dlouho netěšil, navíc už neměl prakticky komu velet. V den kapitulace třetí říše ho v Rakousku zajali Američané. Ze strachu, že bude vydán do Sovětského svazu, spáchal 24. května 1945 ve vazbě sebevraždu.

TIP: Francis „Gabby“ Gabreski: Stíhacím esem ve dvou válkách

Hanna Reitschová padla do zajetí společně s Greimem a Spojenci ji velmi dlouho vyslýchali, poněvadž se stále šířila fáma, že Hitlera dostala z Berlína na palubě svého letounu a ví, kde se ukrývá. Různé konspirátory tato teorie dokonce nepřešla dodnes. Propuštění se dočkala až na podzim 1946. Teprve tehdy se dozvěděla, že její rodiče pád Říše neunesli a vzali si život. Hanna se vrátila k létání, Hitlera však obdivovala až do své smrti 24. srpna 1979.