Walther P38: Druhoválečný klenot každé sbírky historických zbraní

Po stránce zařazování samonabíjecích pistolí do výzbroje patřilo Německo na světovou špičku, neboť už od roku 1908 používalo legendární 9mm pistoli Parabellum P08, jež propůjčila název i jednomu z nejrozšířenějších typů střeliva všech dob. Velmi charakteristicky tvarovaná a opravdu kvalitní P08 zůstala v německé armádě standardním typem až do konce 30. let, kdy bylo rozhodnuto o jejím nahrazení zbraní, která bude výrobně jednodušší, protože poměrně velká složitost ji činila nevhodnou pro masovou produkci.

Walther vylepšuje konstrukci

Začalo tak hledání nástupce. Vítězem se stala společnost Walther, která navázala na svůj předchozí vývoj samonabíjecích pistolí pro policii i armádu. Populární Walther PP v ráži 7,65 či 9 mm Browning na armádní použití nestačila, a proto společnost vytvořila nový model AP (Armee Pistole) v ráži 9 mm Parabellum, jenž na první pohled zaujal ukrytým bicím kohoutem, jinak už však vzhledem dost připomínal pozdější sériový model.

Následovala zbraň HP (Heeres Pistole), jež se na pohled už víceméně shodovala s typem P38, ačkoliv byla o něco složitější. Firma Walther provedla dle požadavků armády menší změny v konstrukci HP, čímž vznikla sériová varianta P38, jejíž výroba pro potřeby německé branné moci začala od roku 1939. HP se pak vyráběla v menších počtech primárně pro civilní trh, byť část produkce byla dodávána také ozbrojeným silám.

Podobně jako v případě ruského revolveru Nagant a pistole Tokarev ale platilo, že nová zbraň tu starou nedokázala nahradit zdaleka tak rychle, jak si velení armády asi představovalo, a tudíž se P08 používala po celou druhou světovou válku. Je ostatně velmi příznačné, že spojenečtí vojáci považovali za nejcennější kořist právě typ P08, ačkoli Walther P38 v jejich očích stál hned na druhém místě.

Vysoká úroveň bezpečnosti

Pistole Walther P38 byla ve své době konstrukčně poměrně pokrokovou zbraní, jež používala dvojčinné spoušťové ústrojí. Před první ranou tak není potřeba ručně napínat bicí kohout, o což se stará samotná spoušť. Pohon poloautomatického mechanismu je zajišťován obvyklým způsobem, tedy krátkým zákluzem hlavně, kdežto závěr je uzamykán pomocí výkyvné závory.

Za pozornost stojí také důraz, který značka Walther kladla na bezpečnost zbraně, která má hned tři bezpečnostní prvky. Kromě standardní pojistky na levé straně jde o úderníkovou pojistku, fakticky mechanickou zábranu, jež úderníku normálně brání zasáhnout zápalku náboje a uvolňuje se pouze na krátký moment, dojde-li k plnému stlačení spouště.

Navíc má pistole i tzv. výstražník, tedy kovový kolíček v závěru, jehož vysunutí nad obrys závěru informuje, že v komoře je zasunutý náboj. Navzdory zdánlivé složitosti se P38 vcelku jednoduše rozebírá a udržuje. První série však měly velké problémy se spolehlivostí, neboť hliníkové rámy někdy praskaly v místech největší námahy, tedy v zadní části zbraně, kde probíhalo zamykání závěru; to se později vyřešilo zesílením rámu pomocí ocelových součástí.

Walther P38

• Munice: 9×19 mm (Parabellum)
• Kapacita zásobníku: 8 nábojů
• Délka: 219 mm
• Délka hlavně: 124 mm
• Výška: 136 mm
• Hmotnost: 0,96 kg
• Úsťová rychlost střely: 350 m/s
• Úsťová energie střely: cca 500 J
• Pevné nastavení mířidel: 50 metrů

Za války se pistole vyráběly z méně kvalitních materiálů, avšak jejich spolehlivost to příliš nesnižovalo. Vedle samotné firmy Walther dodávala P38 i zbrojovka Mauser a závod firmy Spreewerke, jenž se nacházel v českém Hrádku nad Nisou. Poměrně málo známý je i fakt, že existovala také varianta se zkrácenou hlavní, určená zejména pro gestapo.

V roce 1957 došlo k obnovení produkce P38: Bundeswehr ji využíval pod názvem P1, kdežto krátká verze obdržela označení P4. Vojáci západoněmecké armády je příliš rádi neměli, ale přesto walthery v její službě vydržely až do přelomu století, kdy je vystřídaly pistole Heckler & Koch P8. Dosud ale slouží v armádách několika zemí Evropy i třetího světa.