Vraždy vlastních důstojníků během války ve Vietnamu

Enormního rozsahu se zabíjení vlastních nadřízených v amerických ozbrojených silách dočkalo během vietnamské války. Příčin lze spatřovat více. Předně šlo o frustraci a deziluzi značné části vojáků. Zatímco účast USA v obou světových válkách se těšila velké společenské podpoře a přeživší navrátilce lidé vítali jako hrdiny, o smyslu vietnamské války řada Američanů pochybovala, především v její pozdější fázi. Mnoho lidí tak projevovalo vůči armádě averzi. Zároveň však vojáky iritovaly i zkreslené představy zastánců války. Demotivovaní muži ve vlekoucím se ozbrojeném konfliktu tak měli tendenci sahat k radikálním činům.

Vietnamská krvavá žeň

Další faktor reprezentovala jistá otupělost k násilí. Při potírání partyzánských aktivit Vietkongu se u mnoha útvarů stalo zvykem nemilosrdně tvrdé zacházení se zajatci či „podezřelými“ civilisty. Řešení problémů se zbraní v ruce začalo představovat běžnou normu. V neposlední řadě k rozšíření tzv. fraggingu přispívala také široká dostupnost ručních granátů. Zatímco střely z ručních zbraní bylo možné identifikovat balistickou expertizou, určit původ granátu prakticky nešlo.

Z dostupných statistik se dá předpokládat, že u námořnictva a letectva během války ve Vietnamu docházelo k vraždám spolubojovníků a velitelů jen výjimečně. Ostatně u těchto složek mělo mužstvo omezený přístup k lehkým zbraním. Podstatně horší situace vládla u armády a námořní pěchoty.

První známé případy fraggingu ve Vietnamu se odehrály během ofenzivy Tet v únoru 1968. Prudký nárůst případů však přišel až o dva roky později. Svou roli zde sehrál vývoj veřejného mínění v USA, ohlasy studentských demonstrací proti údajné „zkostnatělosti“ západních vlád napříč Evropou a také fakt, že mezi příslušníky bojových útvarů přibývalo odvedenců. Ti přirozeně snášeli poměry ve vojsku hůře než dobrovolníci. Vražda předáka hnutí za emancipaci Afroameričanů Martina Luthera Kinga v dubnu 1968 také přispěla k citelnému růstu rasového napětí uvnitř ozbrojených sil.

Armáda v rozkladu

Plukovník námořní pěchoty Robert D. Heinl roku 1971 napsal, že bojová morálka amerických ozbrojených sil je nejhorší ve 20. století, ne-li v celé historii Spojených států. Mnoho vojáků považovalo válku za ztracenou a odmítali dál riskovat život. Agilním velitelům vyhrožovali likvidací, pokud by chtěli mužstvo hnát do útoku.

Důstojníci někdy nacházeli ve svých ubikacích či kancelářích granáty, na nichž bylo napsáno jejich jméno. A často nezůstalo jen u výhrůžek. V letech 1970 a 1971 se u armády podařilo zdokumentovat přes 200 případů pravděpodobného fraggingu ročně, u námořní pěchoty šlo o nejméně 50 incidentů roku 1970 a přes 30 případů o rok později. Tato statistika zahrnuje jen vraždy spáchané pomocí výbušnin. K užití střelných zbraní došlo v několika stovkách dalších případů, vesměs se ale jednalo o útoky na spolubojovníky stejné či blízké hodnosti.

Nepotrestané zločiny

Před soudy se dostalo jen minimum pachatelů. Ve většině případů vyšetřovatelé nedokázali útočníka identifikovat. Svědkové zpravidla chyběli, nebo nechtěli vypovídat. Často se nepodařilo zjistit, zda granát hodil Američan, nebo sabotér Vietkongu. V nemnoha řádně vyšetřených případech dosahovaly uložené tresty až čtyřiceti let vězení. Tento verdikt si vyslechl mezi jinými příslušník námořní pěchoty Reginald Smith, který v dubnu 1969 zavraždil nadporučíka Roberta Rohwellera a po činu byl přistižen ještě s pojistkou granátu v ruce. K tomuto i četným dalším útokům došlo patrně pod vlivem drog.

Vzhledem k nemožnosti exemplárně potrestat větší množství provinilců hledala vojenská správa jiné prostředky, jak podobným excesům zamezit. Mimo bojové zóny docházelo k výraznému omezování přístupu ke zbraním. Samotní důstojníci a poddůstojníci se pokoušeli možnému útoku vyhnout tajným přespáváním mimo ubikace. Někteří se snažili eliminovat riziko a zachovat si dobré vztahy s mužstvem tím, že tolerovali různé prohřešky včetně obchodu s drogami či s armádním materiálem.

S problémem fraggingu se samozřejmě nepotýkali pouze Američané. Do širšího povědomí vešel také případ australského vojína Paula Ferridaye, který na Boží hod roku 1970 po opilecké hádce zastřelil dva seržanty a třetího zranil. Podle pozdějších expertiz z 90. let v případu nejspíše sehrála roli také posttraumatická stresová porucha.