Vraždy vlastních důstojníků během světových válek

Termín fragging se zrodil v závěru 60. let během vietnamské války. Pojmenování vzniklo podle tříštivého granátu (angl. fragmentation grenade), ale přeneseně se začalo používat obecně pro útoky na spolubojovníky a zejména nadřízené. Většina doložených incidentů se odehrála v anglosaském prostředí.

S fraggingem se jistě potýkaly i mnohé další armády, které však podobné případy často tutlaly nebo je nedokázaly vyšetřit. K zabíjení vlastních velitelů docházelo už ve starověku, první podrobněji zdokumentované případy pocházejí z 18. a 19. století. V širší známost vešel zejména příběh konfederačního generála z let americké občanské války Baxtona Bragga (1817–1876), který jako mladý důstojník během americko-mexické války v roce 1847 přežil dva vražedné útoky. V jednom případě šlo dokonce o nálož pod jeho postelí. Zavádění povinné vojenské služby v řadě států od druhé poloviny 19. století pak logicky vedlo k přibývání podobných jevů.

Smrt v zákopech

Kolik důstojníků či poddůstojníků se stalo obětí podřízených během první světové války, se patrně nikdy nepodaří zjistit. Zejména na západní frontě kumulace vojáků a palebné síly v poměrně malém prostoru vytvářela ideální podmínky pro tyto incidenty. Během útoků a dělostřeleckých přepadů, které si nezřídka vyžádaly řadu obětí, se dal případný zločin snadno zamaskovat.

Především v britské armádě kolovaly přinejmenším narážky či obhroublé vtipy o likvidaci nepopulárních velitelů. Ostatně britské vojsko stálo až do roku 1916 na dobrovolnících, kteří si hájili určitou stavovskou čest. Od svých nadřízených očekávali respekt a „férové“ zacházení. Důstojník-gentleman měl jít příkladem, nikoliv jen vyžadovat slepou poslušnost.

Sráč Shut

Tento předpoklad příliš nesplňoval kupříkladu generál Cameron Shute (1866–1936), který v roce 1916 převzal velení Královské námořní divize nasazené v severní Francii a Flandrech. Dlouholetý důstojník pozemního vojska neprojevoval mnoho pochopení pro svébytné zvyklosti „mariňáků“ a tvrdě trestal i drobné disciplinární prohřešky. Jeho podřízení s oblibou žertovali o generálově likvidaci.

Jeden z příslušníků divize, pozdější básník a politik Alan Patrick Herbert (1890–1971), složil ironickou říkanku končící slovní hříčkou „shot that shit Shute“ („zastřelit toho sráče Shuta“). 

V některých případech však nezůstalo jen u narážek. Generál Frank Percy Crozier (1879–1937) popsal událost, kdy se voják zezadu připlížil k nepopulárnímu seržantovi a vhodil mu granát do kalhot. Jelikož nejsou známa jména aktérů, zůstává otázkou, zda tato historka má reálný základ. Lze však předpokládat, že celá řada dalších podobných případů zůstala neodhalena.

Bláto na kalhotách

Historik Pierre Berton zdokumentoval situaci během bojů o hřeben Vimy v dubnu 1917, kde kanadským expedičním jednotkám často veleli britští důstojníci. Někteří z nich opakovaně trestali vojáky kvůli marginálním proviněním, k nimž patřilo třeba nošení zablácených kalhot. Jindy se příčinou konfliktů stával fakt, že Kanaďané na rozdíl od Britů neměli ve zvyku v zákopech salutovat vyšším šaržím. Lpění mnoha důstojníků na formalitách zakrátko vedlo k vyhrocení situace, kdy část Britů musela být preventivně převelena. Jiní za nejasných okolností skončili s kulkou v zádech. Po válce se také objevily zvěsti, že vlastní vojáci zastřelili syna skotského hudebníka a herce Harryho Laudera (1870–1950).

Nešlo však jen o problém v armádách anglosaských zemí. Značnou nespokojenost vojáků vyvolávaly také tvrdé podmínky v italské armádě. Radikální nálady se nevyhnuly ani československým legionářům v Itálii a dalším zahraničním dobrovolníkům, kteří se v závěru války cítili zrazeni v zájmu italské velmocenské politiky. Během obsazování Slovenska počátkem roku 1919 řada legionářů nelibě nesla sympatie, které italští důstojníci projevovali k místním Maďarům a jejich územním nárokům. V Bratislavě tato situace vyústila v napadení plukovníka Riccarda Barrecy, který těsně unikl smrti.

Obavy o blízké

Fragging se vyskytoval i v německých ozbrojených silách v éře nacismu. Zejména v posledním roce druhé světové války během ústupu na všech frontách se mezi vojáky projevovala frustrace, nezřídka ventilovaná formou násilných konfliktů. Zde musíme dodat, že na rozdíl od spojeneckých vojsk německý voják měl dle zákona formálně právo odmítnout splnění rozkazu, který považoval za protizákonný.

Ochota podílet se na násilnostech proti zajatcům a civilistům v rozporu s mezinárodním právem tak vyplývala částečně z fanatismu a ideologické indoktrinace, částečně však také ze strachu, že voják a jeho rodina budou perzekvováni gestapem či stranickými orgány. Právě fakt, že kromě provinilce mohli být ohroženi také jeho blízcí, většinu mužů odrazoval od fraggingu.

Méně ohledů brali příslušníci zahraničních jednotek armády a SS, u nichž příležitostně docházelo k útokům na nadřízené. Obětí těchto excesů se stávali především etničtí Němci, kteří se k zahraničním vojákům chovali nadřazeně. Nejznámějším se v tomto směru stalo otevřené povstání gruzínského praporu na nizozemském ostrově Texel v dubnu 1945 .

Oběti náletů

Když od léta 1944 docházelo k masivním náletům na Německo a okupovaná území, začali vojáci využívat panujícího zmatku k dezercím i fraggingu. Zavražděné důstojníky a poddůstojníky pak pachatelé hlásili jako oběti náletů. Jeden z nejznámějších případů vzpoury se odehrál v závěru dubna posledního válečného roku v norském Signaldalenu, kde asi 60 rakouských příslušníků 4. baterie 118. pluku horského dělostřelectva 6. horské divize povstalo po zprávě o obsazení Vídně Rudou armádou a o vytvoření prozatímní vlády.

TIP: Když válka otřese vojákovou duší: Stav vyvolaný granátovým šokem

Nový kancléř Karl Renner vyzval rozhlasem všechny vojáky rakouského původu, aby složili zbraně. Velitel divize okamžitě vydal rozkaz, že tato výzva nesmí být uposlechnuta. Vzbouřenci ze zmíněné baterie však zastřelili dva nižší důstojníky a ve skupinách zamířili k hranici neutrálního Švédska, kam většina z nich zdárně dorazila.