Vojevůdce Stalin (3): Jak diktátorovy rozkazy ovlivnily vývoj války?

Dne 7. listopadu slavili komunisté 24. výročí uchopení moci, a ačkoliv Němci byli za humny, na diktátorův pokyn se konala tradiční přehlídka. V třeskutém mrazu se před Kremlem shromáždilo 28 000 vojáků, k nimž Stalin promluvil:

„Celý svět na vás hledí a očekává, že rozprášíte hordy vetřelců. Smrt okupantům, sláva naší vlasti, svobodě a nezávislosti! Vykročme pod Leninovým praporem vstříc vítězství.“

Úspěch i nové chyby

Oslavy se staly součástí propagandistické kampaně – defilující pluky i Stalinův projev zachytily kamery a film se obratem distribuoval do kin. Na morálku Sovětů měly záběry pozitivní dopad. Navíc se rudoarmějcům podařilo odrazit další německé pokusy o dobytí Moskvy a přejít do protiofenzivy, během níž začátkem ledna zatlačili nepřítele o 200 km.

První vítězství navýšilo Stalinův kredit doma i v zahraničí. Začal se zapojovat do záležitostí souvisejících s doplňováním vojsk a výběrem důstojníků, pustil se také do detailnějšího studia válečné teorie. Při vyhodnocení posledních bojů nešetřil kritikou vůči široce rozvinutým útokům podél celé fronty. Naléhal na důslednější podporu pěchoty dělostřelectvem a koncentraci sil v těžišti ofenzivy. Odmítal frontální údery proti opevněnému nepříteli, jež vedou ke zbytečným ztrátám. Později nicméně na tyto zásady mnohokrát rezignoval a ve snaze dosáhnout rychlých vítězství hnal vojáky do akce kdykoliv a kdekoliv.

V březnu 1942 schválil diktátor plán letní kampaně, který předpokládal posun ke strategické obraně a vytvoření rezerv pro budoucí ofenzivu. V praxi ovšem své rozhodnutí popřel rozkazy o přípravě útočných operací na Krymu, u Charkova, v centrálním směru i u Leningradu. Generálové kroutili hlavami a nechápali, jak se mají zároveň bránit i útočit.

Zpátky ani krok

Nekonzistentnost velení i nevhodné zásahy Kremlu přispěly ke krachu operací na Krymu i u Charkova. Stalin z neúspěchu vinil velitele, kteří však vnímali situaci zcela jinak. Kupříkladu maršál Konstantin Rokossovskij v pamětech napsal, že příčina letní porážky z roku 1942 spočívala v zopakování chyb vrchního velení z počátku konfliktu.

Místo, aby se jednotky postupně stahovaly na připravené linie, Moskva požadovala nové a nové protiútoky. V jižní části bojiště se německá převaha stala natolik výraznou, že diktátor vycítil nutnost zásahu. Opět zvolil postup sobě vlastní, jenž 28. července vtělil do nechvalně proslulého rozkazu č. 227, zvaného též „Zpátky ani krok!“ Velitelé, kteří by ustoupili bez rozkazu shora, měli být od nynějška považováni za zločince a zodpovídat se před vojenským soudem. Ani tentokrát represe nepřinesly kýžený účinek.

Bod obratu

Bylo zjevné, že místo sázky na brzké vítězství vynucené násilím musejí přijít organizační změny. V říjnu 1942 politbyro zrušilo instituci vojenských komisařů a soustředilo pravomoci v daném úseku fronty výhradně do rukou velitele. Důstojníci dostali nová privilegia včetně osobních pomocníků a několik nejvyšších důstojníků diktátor ocenil maršálskou hodností. Realita války zkrátka donutila Stalina začít znovu důvěřovat svým vojákům a také jim to dát najevo.

TIP: Málo známá fakta z bitvy o Stalingrad

Poprvé se tyto změny – ruku v ruce se zlepšeným plánováním i komunikací – příznivě projevily u Stalingradu. Úpornost obránců, německé chyby i Stalinovo poučení z minulosti vyústily v únoru 1943 ve vítězství. Výsledek bitvy učinil z diktátora v očích celého světa prvního Hitlerova pokořitele, jenž má nyní právo i příležitost zahájit protiofenzivu. Ta mohla přijít po odražení útoku Wehrmachtu u Kurska v červenci 1943. Během těžkých bojů se vztahy mezi Stalinem a generalitou dále zlepšovaly – zejména proto, že jeho rozkazy konečně reflektovaly reálnou situaci na frontě. Moskevský vládce načerpal při obraně cenné zkušenosti a z jeho rozhodnutí už nečišel amatérismus.

Dokončení v neděli 25. dubna