Protektorátní vládní vojsko: Vlastenci, či kolaboranti?

V pondělí 16. října 1939 se na třetím hradním nádvoří u vchodu do úřadoven protektorátního prezidenta Emila Háchy objevili dva strážní v předpisovém nehybném postoji. Typické československé přilby vz. 32 a brčálově zelené uniformy je výrazně odlišovaly od německých vojáků, kteří před sedmi měsíci zaplavili Prahu. Třetí strážný zaujal místo u výtahu k Háchovu bytu v podjezdu mezi druhým a třetím hradním nádvořím, zatímco čtvrtý jako návěstný přecházel v přízemní hradní chodbě mezi oběma zmíněnými strážními stanovišti.

Onoho dne došlo k zahájení činnosti českého vládního vojska Protektorátu Čechy a Morava, do kterého bylo podle vládního nařízení č. 216/39 Sb. z řad rušené čs. armády umisťovacími dekrety převedeno 5 940 profesionálních vojáků. Pohledem okupantů šlo o Regierungstruppe des Protektorats Böhmen und Mähren, nad kterým po celou dobu okupace ostražitě bděl se svým úřadem zmocněnec říšské branné moci u říšského protektora (Der Wehrmachtbevollmächtigte beim Reichprotektor in Böhmen und Mähren). Ten byl zároveň velitelem vojenského prostoru Čech a Moravy.

Německé záměry

Vytvořením vládního vojska sledovali nacisté zprvu tři cíle – politický, sociální a ryze pragmatický. V prvním případě šlo o vytvoření zdání jakési autonomie protektorátu pro okolní svět, ve druhém o snahu najít zaměstnání alespoň pro část vojáků z povolání zanikající čs. armády a ve třetím o využití vládních vojáků jako pracovní síly, když byli nasazováni k odstraňování polomů v lesích, na sklizeň brambor, odstraňování následků povodní apod.

Příslušníci vládního vojska si mezi sebou familiárně říkali „vladaři“, a veřejnost je častovala kvůli četným veřejným vystoupením praporních hudebních čet nejčastější přezdívkou „Háchovi Melody Boys“.

Výzbroj 12 praporů „vladařů“, každý o síle zhruba 480–540 mužů, zůstala až do června 1944 velice ubohá a skládala se pouze ze starých rakouských vojenských opakovaček Mannlicher vz. 95 ráže 8 mm pro mužstvo, pistolí ráže 7,65 mm pro důstojníky a rakouských armádních revolverů vz. 98 ráže 8 mm pro rotmistry. Výzbroj vládních vojáků měl doplnit i omezený počet samopalů (pouhé 3 na rotu). Ty však nebyly po dobu pobytu útvarů v českých zemích nikdy dodány.

Odbojové plány a naděje

Již při vzniku vládního vojska se ilegální organizace Obrana národa (ON) prostřednictvím likvidační komise čs. ministerstva národní obrany snažila nový sbor kádrově ovlivňovat. K „vladařům“ byli vybíráni muži různých vojenských odborností od výkonných pilotů přes letecké mechaniky, dělostřelce, dragouny až po zdravotníky. Tento výběr ministerstvo národní obrany v likvidaci, které bylo de facto expoziturou ON, provádělo ve víře, že nacistická okupace nebude dlouhá a že se tak z praporů vládního vojska stanou ve vhodný okamžik jakési kádry pro obnovu pravidelné čs. armády.

S tímto záměrem souhlasil i velitel vládního vojska generál Jaroslav Eminger, který v polovině července 1939 na zvláštní schůzi důstojníků vznikajícího vládního vojska přednesl svou koncepci, přičemž zde neopominul prohlásit, že vládní vojsko „má být vedeno a použito tak, aby se nepříčilo zájmům českého národa“. Toho si byli nacisté až příliš dobře vědomi, a tak nakonec v květnu 1944 po opakovaném zjištění, že český vojenský odboj počítá s využitím vládního vojska proti okupantům, většinu „vladařů“ odeslali do severní Itálie střežit železniční tratě.

Tam se ovšem stovky z nich staly vítanou posilou italských partyzánů… Připomeňme si při té příležitosti slova předsedy povstalecké České národní rady z května 1945 profesora Alberta Pražáka: „Vládní vojsko připadalo mi svým duchem, vedením a veřejným vystupováním jako pozůstatek naší armády. Připomínalo její existenci za svobody a vzbuzovalo naději na její vzkříšení z poroby. Pokládal jsem za samozřejmé, že vládní vojsko bude oporou národní revoluce.“

Seriál Protektorátní vládní vojsko:

• Vlastenci, či kolaboranti? (vyšlo 2. listopadu)
• Německé obavy (vychází 5. listopadu)
• Působení v Itálii (vychází 8. listopadu)
• Poválečné odsudky (vychází 11. listopadu)

Vládní vojsko představovalo ryze český sbor. Pokud se někdo z jeho příslušníků přihlásil k německé národnosti, musel z vojska vystoupit, což neplatilo například u protektorátního četnictva a policie. Vládní vojáci také nikdy nevystoupili proti českému a později i italskému civilnímu obyvatelstvu. O to absurdnějším výsledkem je potom nečekaně ostrá nepřátelská poválečná reakce českých protektorátních tichošlápků vůči „vladařům“, kteří například na rozdíl od mnoha českých dělníků za zvýšené potravinové příděly a alkohol nevyráběli ochotně zbraně pro hitlerovskou armádu.