Velký útěk britských vojáků z Kréty: Past, která sklapla naprázdno

Po dobytí Kréty Němci se stovky spojeneckých vojáků, které velení nestačilo evakuovat, stáhly do hor, kde přežívaly díky podpoře Kréťanů. Dostat se z ostrova, aby se mohli znovu zapojit do boje s nacismem, se jevilo jako čiré šílenství, přesto se jim to podařilo
15.06.2016 - Jiří Šulc


Ráno 20. května 1941 se nad středomořským ostrovem Kréta objevily německé letouny. Nebe se zaplnilo tisíci padáků německých výsadkářů, na pečlivě vybraných místech dosedaly první kluzáky. Operace Merkur, kterou prosadil velitel německých výsadkových vojsk generál Kurt Student, se tak stala realitou. Zatímco po moři se blížily posily, němečtí výsadkáři přistávali s cílem rychle přemoci odpor obránců, znemožnit jim přeskupení a ovládnout ostrov dřív, než se Spojenci vzmůžou na řádnou obranu. 

Němci netušili, že klíčový předpoklad úspěchu celé operace – prvek překvapení – byl díky úsilí britských dešifrátorů v Bletchley Parku zmařen. Co se jevilo jako úder z čistého nebe, byla ve skutečnosti Brity očekávaná operace, na kterou se pokusili reagovat předem připravenou pastí. Měla to být první německá porážka této války. Ale shodou náhod, kvůli nedorozumění a nekompetenci britská past nakonec nesklapla, takže výsledkem dvoutýdenních, mimořádně tvrdých bojů bylo přece jen německé vítězství, ovšem dosažené za cenu drastických ztrát – téměř čtyři tisíce padlých a pohřešovaných (patrně utonulých) výsadkářů, a další více než 2 500 raněných.

Spojenci (Britové, Australané a Novozélanďané) měli přes 1 700 mrtvých, stejné množství raněných a téměř 12 000 zajatých. A co hůř – přišli o ostrov, který byl významnou středomořskou základnou.

Porážka neznamená konec

Jenže do zajetí nebylo možné vzít všechny. V době útoku se na ostrově nacházelo asi 32 000 vojáků Commonwealthu a dalších asi 10 000 řeckých vojáků. Velkou část z nich se podařilo evakuovat do Egypta, část se podle rozkazu velení vzdala, ale přinejmenším několik stovek z nich se s kapitulací smířit odmítlo. Ti se pak stáhli do těžko přístupných horských oblastí, kterým se okupanti z opatrnosti většinou vyhýbali.

Tenze mezi Spojenci a místními, která se po rychlém dobytí ostrova objevila, naštěstí neměla dlouhého trvání. Kréťané měli vždy silně vyvinutý smysl pro spravedlnost i nezávislost, a tak nemuseli dlouho přemýšlet, na čí stranu se postavit. Pokud snad některý z nich přece jen váhal, přesvědčili ho rychle sami Němci.

Obrovské ztráty (především v položce „pohřešovaní“) daly mezi výsadkáři rychle vzniknout historkám o venkovanech, kteří kuchyňskými noži likvidovali a zohavovali jejich kamarády. Přestože k několika podobným případům zřejmě došlo, ve vojenské šeptandě nabyly děsivých rozměrů, a represe na sebe nenechaly dlouho čekat. Třebaže řada nižších velitelů vyjádřila svůj nesouhlas, byly z rozkazu generála Studenta vyhlazeny desítky vesnic a popraveno přes 1 100 civilistů. Kréťanům bylo jasné, kdo je přítel a kdo ne, a přes výhrůžky okupantů nabídli spojeneckým vojákům rozsáhlou pomoc.

Svatý útulek

V historii nesčetněkrát poskytlo uprchlíkům azyl církevní zařízení. Bylo tomu tak i na Krétě –  neformálním centrem péče o spojenecké vojáky se stal klášter Preveli na jižním pobřeží ostrova. Je to výjimečná stavba, jejíž základy lze datovat pravděpodobně až do 10. století, a přestože byl v minulosti několikrát zničen, pokaždé vstal z popela a stal se přirozeným centrem obyvatel širokého okolí. Nebylo tedy divu, že i ti z prchajících vojáků, kteří se po kapitulaci ocitli v této oblasti, se obraceli o pomoc ke klášteru.

Řadě z nich se dostalo přístřeší přímo ve zdech kláštera, ale jelikož jejich počty rychle narůstaly, nebylo možné ukrýt všechny. Klášter se proto stal jakýmsi logistickým centrem pro ukrývání uprchlých vojáků na jižním pobřeží Kréty.

Opat kláštera Agathangelos Lagouvardos stanul v čele improvizovaného výboru tvořeného zástupci kláštera a okolních vesnic, který umísťoval Spojence do vesnic a komunit tak, aby břemeno péče dopadlo na místní obyvatele pokud možno rovnoměrně. Každá vesnice se ve výsledku starala až o dvacet vojáků. Místní obyvatelé vytvářeli sofistikovaný systém hlídek, znemožňující Němcům překvapivé zátahy. Bylo třeba zajistit civilní oblečení, úkryty a především jídlo pro téměř tisícovku vojáků. V extrémně chudém regionu to nebylo vůbec jednoduché, ale Kréťané pomáhali ze všech sil, bez ohledu na své potřeby i bezpečí.

Pokračování: Velký útěk britských vojáků z Kréty: Záchrana přichází z moře

Všichni vojáci, kteří péčí venkovanů prošli, byli ohromeni otevřeností a přátelstvím, jimiž je místní zahrnovali, přestože jediné, co mohli za svou pomoc očekávat, byl německý trest. Dlužno dodat, že Spojenci jim situaci příliš neusnadňovali – dochovaná hlášení hovoří o zaslechnutých sborových zpěvech písní It’s a long way to Tipperary nebo Waltzing Matilda (podle toho, zda šlo o Brity či Australany), které se za nocí linuly z vrcholků hor do Němci obsazených údolí…


Další články v sekci