Velká a důležitá práce drobných lodí: Malá plavidla u Dunkerku (2)

Do evakuace spojeneckých sil od Dunkerku se v roce 1940 zapojilo na 850 soukromých plavidel, první z nich doplulo do přístavu 28. května. Menší bárky obstarávaly spojení mezi pláží a velkými transportními loďmi – sklon pláže byl natolik pozvolný, že i k nejmenším loďkám se evakuovaní muži museli brodit asi 80 metrů vodou. Větší plavidla pak převážela naloděné vojáky přes průliv. 

Předchozí část: Velká a důležitá práce drobných lodí: Malá plavidla u Dunkerku (1)

Zdroj národní hrdosti

Úspěšná evakuace Britského expedičního sboru představovala pro morálku ostrovanů důležité povzbuzení. Navzdory nemalým ztrátám na životech i vybavení představil Churchill operaci Dynamo jako důležité vítězství (o velkém vítězství v „největší bitvě dějin“ však mluvil i Hitler). Z přístavu se nakonec podařilo zachránit na 338 000 spojeneckých vojáků a civilní lodě měly na tomto husarském kousku lví podíl.

Na dvě stovky vojenských i nevojenských plavidel také klesly ke dnu, často i s posádkami. Desítky dalších lodí utrpěly hlavně v důsledku nepřátelských náletů vážná poškození. Účast civilní flotily představovala důležité sousto pro britskou propagandu a celý příběh se záhy stal součástí národního mýtu. Již za války vznikla na toto téma řada knih a motiv civilních lodí zachraňujících vojáky z pláží se později objevil také v několika válečných filmech.

Zkušenost k nezaplacení

Kromě samotné pomoci s evakuací vojáků přineslo nasazení soukromých lodí během operace Dynamo Spojencům také velmi zajímavý poznatek. Vědci z Královské námořní výzkumné společnosti (Royal Naval Scientific Service) si při prohlížení plavidel použitých během operace všimli vysoké odolnosti podehtovaných částí trupů proti nepřátelským střelám.

„V neradostných dnech evakuace z Dunkerku bylo na některých z civilních lodí s živičnými podlahami vypozorováno, že střely z útočících letadel palubou nepronikly, ale zůstaly v ní uvízlé. Výzkum ukázal, že ačkoliv tyto střely pravděpodobně přilétaly pod úhlem či z velké dálky, složení pláště paluby účinně tlumilo či přímo zabraňovalo jejich pronikání. Okamžitě začal výzkum možného dalšího vývoje a využití takové ochrany,“ napsal s pětiletým zpožděním jeden z vědců – Dr. Lawrie, do časopisu The Engineer.

Následovala série testů, během níž se zkoušela výdrž materiálů pokrytých dehtem s příměsemi různých druhů štěrků a výsledky v mnoha ohledech překonaly očekávání. Kromě překvapivé odolnosti vůči palbě z lehkých zbraní se materiál osvědčil také proti výbušným střelám a střepinám z bomb a granátů. Jeho velkou výhodu představovala také relativní dostupnost oproti nedostatkové oceli. Později se podařilo vyvinout ještě lehčí a efektivnější ochranu tvořenou dehtem, pilinami a vápnem zasazenými mezi dvě kovové vrstvy. V roce 1944 již touto technologií Spojenci chránili většinu svých lodí včetně vyloďovacích plavidel pro invazi v Normandii.

Cenný sběratelský artikl

Zvláštní péče se dostalo také lodím samotným. Několik z nich skončilo ve válečných muzeích, většina i po válce pokračovala v civilní službě. Postupem času se z nich ale stalo žádané sběratelské zboží, které jejich majitelé pečlivě hýčkají. Od roku 1964 pak vlastníci „malých lodí od Dunkerku“ (Dukirk little ships – jako „malá loď“ se označuje každé soukromé plavidlo, které se zúčastnilo operace Dynamo) pořádají pravidelné plavby přes Kanál z Ramsgate do Dunkerku.

V roce 1965 vznikla také Asociace malých lodí od Dunkerku – Association of Dunkirk Little Ships, která shání a eviduje veškeré informace o všech nevojenských lodích, které se evakuace zúčastnily. Na stránkách této organizace lze mimo jiné nalézt i burzu, na níž mohou případní zájemci některou z „malých lodí od Dunkerku“ zakoupit. V následujících částech seriálu vám představíme osudy jednotlivých plavidel.