Stalingradská legenda Vasilij Zajcev: Skutečnost, nebo jen výplod propagandy?

Proslulý sovětský odstřelovač je světové veřejnosti znám zejména díky filmu Nepřítel před branami (Enemy at the Gates), který natočil roku 2000 režisér Jean-Jacques Annaud. Ve výpravném snímku s rozpočtem 68 milionů dolarů si Zajceva zahrál Jude Law a v roli jeho úhlavního protivníka majora Königa jsme mohli vidět Eda Harrise. Po jejich boku se objevila i další známá jména hereckých hvězd, jako například Rachel Weisz, Bob Hoskins či Ron Perlman. Rozhodně však nejde o jediné dílo, které se Zajcevovým osudem zabývá.

Název filmu byl převzat z publikace Williama Craiga Nepřítel před branami, bitva u Stalingradu, která vyšla už roku 1973. Sám Zajcev napsal o svém životě knihu, jež se nedávno dočkala českého překladu. Kromě toho se jeho osudy zabývá i román Davida Robbinse Válka krys, vydaný v roce 2000. Skutečný Zajcev byl však poněkud jiný, než jak jej prezentují film či romány. Střílet však skutečně uměl, i když vzhledem k počtu zabitých nepřátel zdaleka nepředstavoval největší sovětské eso.

Lovec a voják

Počátky Zajcevova střeleckého umění je třeba hledat už v době jeho dětství. Narodil se 23. března 1915 v městečku Jelino v čeljabinském okrese. Vyrůstal v přírodě pohoří Ural a střílet divokou zvěř jej naučil dědeček. V jeho společnosti a také s mladším bratrem často vyrážel na lov, přičemž ve věku 12 let zastřelil starou kulovnicí svého prvního vlka. Když dokončil průmyslovou školu v Magnitogorsku, nastoupil v roce 1936 do řad sovětského válečného námořnictva a poté absolvoval vojenskou hospodářskou školu.

Vypuknutí války s Německem jej zastihlo ve funkci účetního na základně Tichomořské flotily ve Vladivostoku a on se pak dobrovolně přihlásil na frontu. Jeho nadřízení brzy odhalili Vasilijovo střelecké umění a posléze jej přidělili k 1047. střeleckému pluku (v sestavě 284. střelecké divize 62. armády generálporučíka Vasilije Čujkova). Právě na této armádě ležela na podzim 1942 hlavní tíha obrany Stalingradu. V prudkých bojích odráželi její vojáci den za dnem nápor jednotek Wehrmachtu a v této situaci byl dobrý každý prostředek k povzbuzení jejich morálky. Sovětská propaganda hledala různé cesty a navazovala přitom na své zkušenosti z předválečného období.

Kdo zastřelí víc nepřátel?

Jedním z tradičních prvků propagandy stalinského režimu v Sovětském svazu bylo již od 30. let soutěžení. V této souvislosti je třeba zmínit tzv. stachanovské hnutí nazvané podle horníka Alexeje Grigorjeviče Stachanova, který údajně vyrubal za směnu v trvání pět hodin a 45 minut 102 tuny uhlí, čímž čtrnáctinásobně překročil stanovenou normu. Podle něj pak pracovníci všech možných odvětví soutěžili, kdo udělá víc a vyrobí větší množství výrobků.

Tento model převzala i válečná propaganda a začal být praktikován v řadách příslušníků Rudé armády. Muži 62. armády tvrdě bojovali o každý dům a bylo třeba jim ukázat nějaké vzory, hrdiny, jejichž příklad mají následovat. Tak se zrodil „snajperismus“, tedy soutěžení v tom, kdo z odstřelovačů zabije nejvyšší počet Němců. Politické oddělení stalingradského frontu myšlenku podporovalo a vše vrcholilo v období oslav 25. výročí bolševické revoluce.

Tak začala „nová socialistická soutěž o co největší počet zabitých friců“ a pravidelná hlášení o dosažených úspěších odstřelovačů končila na stole náčelníka Hlavní politické správy Rudé armády Alexandra Ščerbakova. Pochopitelně byly také stanoveny odměny. Voják se 40 zlikvidovanými Němci na kontě dostal medaili „Za statečnost“ a mohl se kromě toho pyšnit titulem „Vzorný odstřelovač“. Bylo však ještě třeba vybrat nějaký symbol, prostě odstřelovačský vzor. A tím se stal právě Zajcev.

Zrod legendy

Legendy o Zajcevovi zdaleka nenajdeme jen v Annaudově filmu. Ten je pouze jakýmsi pomyslným „vrcholem ledovce“. Jejich zrod spadá na vrub sovětské propagandy, která si Zajcevův život upravila podle svého. Začalo to už tvrzením, že šlo o „prostého pasáčka ovcí z Uralu“. Jak jsme ale již uvedli, Zajcev měl ve skutečnosti slušné vzdělání, což se však politickým komisařům „státu dělníků a rolníků“ příliš nehodilo. Něco si k legendě přidal i spisovatel Vasilij Grossmann, působící jako válečný dopisovatel.

Dokončení: Stalingradská legenda Vasilij Zajcev a jeho následovníci

Život odstřelovačů ho fascinoval a vykreslil jej nejen v sérii novinových článků, ale i v úspěšné knize Za Volhou není země, jejíž název byl inspirován právě Zajcevovým výrokem. Mnoho legend se objevilo i v samotných Zajcevových pamětech. To však nic nemění na skutečnosti, že ve Stalingradu dlouho působil jako odstřelovač a skutečně zaznamenal řadu úspěchů. Jeden z prvních prožitých bojů sám popsal následujícím slovy:

„Německá děla nám připravila doslova ohnivou bouři, a když skončila, zaútočila na nás pěchota. První vlnu jsme odrazili s pomocí kulometů Maxim, druhá se dostala o něco blíže a museli jsme ji odrážet granáty a samopaly. Další německé útoky začínaly mohutnými ztečemi granátníků, postupujících ze tří stran najednou. Podařilo se jim prolomit naše pravé křídlo, brzy poté i střed a nakonec i křídlo levé a všechna naše postavení zachvátil boj muže proti muži. Na okamžik jsem polevil v pozornosti a jeden z granátníků mi vrazil do zad bajonet, načež jsem zřejmě omdlel, protože si jen pamatuji, že jsem se náhle ocitl na stanici první pomoci při velitelství praporu. Přinesli mě tam naši nosiči raněných.“ Zranění však nebylo vážné a Zajcev mohl zahájit svou odstřelovačskou kariéru.