Válka o pusté ostrovy: Britské pozemní síly na Falklandách (3)

Zdálo se, že operace dopadne špatně, protože kulometná i dělostřelecká palba držela Brity v šachu. Argentincům se navíc podařilo dopravit pomocí vrtulníků ke Goose Green menší posily. Po Jonesově smrti však převzal velení 2. praporu major Chris Keeble, který se nehodlal s vývojem situace smířit. Tísněné rotě B vyslal na pomoc rotu D. Britové navíc začali na argentinské obranné pozice střílet protitankové střely Milan, což se ukázalo jako účinné.

Předchozí části: 

Válka o pusté ostrovy: Britské pozemní síly na Falklandách (1)

Válka o pusté ostrovy: Britské pozemní síly na Falklandách (2)

Hlavní obrannou linii Argentinců nakonec obsadili a po tvrdých bojích se podařilo získat Goose Green i Darwin. Ale cena za to nebyla malá. Padlo celkem 16 příslušníků 2. praporu a dva vojáci z jiných jednotek. Dalších 40 mužů utrpělo zranění. Ztráty Argentinců však dosáhly počtů 55 mrtvých, 52 zraněných a více jak tisícovka se 29. května vzdala.

Postup na Port Stanley

Vzhledem k tomu, že útočníků nebyla v této bitvě v porovnání s obránci ani polovina, šlo o pozoruhodné vítězství, které potvrdilo kvalitativní převahu britských vojáků. Bitva také utužila morálku Britů před tažením na hlavní město Port Stanley. Nejednalo se o nic snadného už vzhledem k terénu, kterým museli vojáci projít. Ten byl na ostrově Východní Falkland natolik obtížný, že dělal problémy i vycvičeným mužům zelených a červených baretů.

Jasně se to projevilo 28. května během pochodu 600 příslušníků 45. commanda k samotě New House. Těch 20 kilometrů by vojáci za normálních podmínek bez problémů zvládli, ale tady 15 mužů postupně zkolabovalo a musely je odvézt záchranné vrtulníky nebo terénní vozidla doprovázející kolonu. Vyčerpáním padlo i 14 vojáků od 3. parašutistického praporu během přesunu k osadě Teal Inlet.

Koncem května se ještě podařilo bez větších problémů obsadit horu Mount Kent nacházející se pouhých 20 km od prvních domků ve Stanley. Jenže počasí se následně zhoršilo a 1. června začalo hustě sněžit. Britské velení hodlalo prolomit obranu Argentinců v oblasti kolem pásu vrcholů vypínajících se západně od Stanley, což mělo být pro fyzičku vojáků opět velmi náročné. 

Přípravy k finálnímu náporu 

Závěrečný nápor Britů mezitím brzdily logistické problémy. Bylo totiž třeba dopravit pomocí vrtulníků jednotkám v předních liniích dostatečné množství munice a také provést průzkum argentinských pozic. Přitom se podnikla opatření, aby se Argentinci mohli domnívat, že hlavní útok přijde z jihu. Části britských jednotek se chystaly k vylodění v oblasti Fitzroy a Bluff Cove jihozápadně od Stanley, ale argentinský letecký úder si zde 8. června vyžádal velké oběti na životech.

Závěrečnou britskou ofenzivu to však zdrželo jen o dva dny. Všichni napjatě očekávali další vývoj situace, protože kolem Stanley bylo rozmístěno přes 9 000 argentinských vojáků. V okolí města se táhly linie zákopů, střeleckých pozic v kamenitém terénu (tzv. sangary) a opevněných postavení dělostřelectva. Argentinci také v terénu položili obrovský počet min a doufali, že právě to postup nepřátel co nejvíc zbrzdí.

Nevhodný terén

Problém pro obránce i útočníky však představoval zejména fakt, že ve skalnatém terénu se nemohla pohybovat vozidla. Silnice končily pár kilometrů za Stanley a dál už začínal prostor nevhodný pro pohyb jakéhokoliv těžšího stroje. Morálka Argentinců také rychle upadala, protože jednak viděli nenávist ostrovanů a uvědomovali si britskou převahu ve vzduchu i na moři. Mnozí navíc trpěli hladem, jelikož zásobovací situace byla dost neutěšená.

Ale ani Britové to rozhodně neměli jednoduché. Vojáci 3. brigády museli bivakovat na svazích kopců, vystaveni silnému větru a dešti střídanému se sněhem. Reálně tak kromě vyčerpání hrozily omrzliny a celkové podchlazení organismu. Ve složitém terénu navíc bylo těžké se orientovat a rozeznat, kdo je přítel a kdo nepřítel. Tragické následky měla událost v noci na 11. června, kdy se omylem napadli palbou muži z roty Y od 45. commanda a čtyři zahynuli.

Poslední zteč

Nadcházející úder na Port Stanley se stal největší pozemní operací britské armády provedenou od roku 1945. Podle plánu generála Moora měla ofenziva proběhnout na široké frontě, takže nasadil prakticky všechny dostupné jednotky. Třetí para prapor útočil na Mount Longdon, 45. commando na výšiny Two Sisters a 42. commando na Mount Harriet. Podporu poskytovalo pět baterií děl ráže 105 mm a čtyři válečné lodě.

Nejkrvavější boj se v noci z 11. na 12. června odehrál o výšinu Mount Longdon. Britové zde museli provést čelní útok, protože argentinské pozice na kopci nešlo obejít. Rozpoutala se prudká střelba z automatických zbraní a kulometů, přičemž Argentinci házeli z vyvýšených pozic na britské vojáky ruční granáty. Postup vázl a velitel 4. čety roty B nadporučík Bickerdyke utrpěl zranění. Velení převzal seržant Ian McKay, který vedl další útok na nepřítele.

Hrdinství seržanta McKaye

Při přebíhání nekrytým terénem dva vojáci padli a další utrpěli zranění. Seržant však útočil dál a za pomoci ručních granátů se mu podařilo zlikvidovat nepřátelské kulometné hnízdo, které předtím jeho vojákům zle zatápělo. Krátce poté jej ale zabila kulka. McKay dostal za své hrdinství in memoriam Viktoriin kříž. Zranění muži z roty B zůstali v nekrytém prostoru ležet bez pomoci několik hodin, protože argentinští ostřelovači postupně zabili pět vojáků, kteří se jim snažili poskytnout pomoc.

Nakonec Britové po prudkém boji odpor nepřítele zlomili, ale cena za úspěch byla krutá. Celkem 18 příslušníků 3. praporu padlo a desítky dalších utrpěly zranění. Argentinci měli zhruba 50 padlých a stejný počet vojáků se dostal do zajetí. Obranné pozice na Two Sisters už tak kvalitně vybudované nebyly a muži z 45. commanda je dobyli bez větších ztrát.

Překvapivě snadno proběhlo obsazení hory Mount Harriet, která představovala uzlový bod argentinské obrany, a britské velení zde předpokládalo nejtvrdší odpor. Příslušníkům 42. commanda se však podařilo obejít minová pole a Argentince překvapit. Po krátkém boji se vrchol ocitl v britských rukou, a to za cenu dvou padlých námořních pěšáků.

Skoti proti elitě

Rychlé obsazení výšin nedaleko Stanley argentinské velení šokovalo a to nedokázalo zorganizovat protiútok. Britští vojáci byli sice vystaveni nepřátelské dělostřelecké palbě, ale nyní se už nacházeli ve vzdálenosti pouhých 6–10 kilometrů od Stanley. Večer 13. června pak ofenziva s využitím dělostřelecké podpory pokračovala. Muži 2. praporu skotské gardy zaútočili na Mount Tumbledown, Gurkhové na Mount William a cílem 2. parašutistického praporu se stal hřeben Wireless Ridge.

Úkol Skotů pokládalo velení za nejtěžší vzhledem k tomu, že Tumbledown bránil elitní 5. prapor argentinské námořní pěchoty. Skalnatý hřeben byl navíc dlouhý a úzký, takže se nedal obejít. Gardisté nejprve provedli diverzní akci asi 30 mužů s cílem odvrátit pozornost nepřítele od hlavního útoku, což se podařilo. Obránci se ale brzy vzpamatovali a zasypali Skoty palbou, takže útok uvázl a gardisté se museli krýt mezi skalisky. Do toho začalo sněžit a vál silný mrazivý vítr. Situaci se snažila vyřešit četa poručíka Stuarta, které se podařilo vyšplhat po skalách a dostat se tak nad argentinské pozice. Také ostatní gardisté vyrazili do útoku a v boji zblízka vyřadili řadu nepřátelských hnízd odporu ručními granáty.

Vítězství

Obrana se začala hroutit a Skotové nakonec Tumbledown obsadili za cenu devíti padlých. Dobytí Wireless Ridge se pak podařilo s třetinovými ztrátami a argentinský protiútok nad ránem 14. června už nemohl na katastrofální situaci obránců nic změnit. Britové měli cestu na Stanley volnou a jako první do něj vstoupil desátník Thomas Camp od 2. praporu. Argentinský odpor se hroutil a velitel generál Mario Menéndez viděl, že situace je beznadějná.

Večer 14. června podepsal ve Stanley kapitulaci, kterou za britskou stranu signoval generál Moore. Více než 11 000 argentinských vojáků se vzdalo a válka skončila. Britové zaplatili ztrátou 255 padlých, z toho 26 námořních pěšáků a 122 vojáků. Z vojenského hlediska představovalo dobytí Falkland bezpochyby zdařilou operaci a výrazně napomohlo konzervativcům v čele s Thatcherovou k vítězství v parlamentních volbách roku 1983.