Válka o pusté ostrovy: Britské pozemní síly na Falklandách (2)

Jako první se britské jednotky rozhodly obsadit odlehlou Jižní Georgii, což bylo beze ztrát provedeno 25. dubna. Britové pak zahájili námořní a letecké operace přímo v oblasti Falkland a brzy došlo ke ztrátám prvních válečných plavidel na obou stranách. Britský válečný kabinet mezitím rozhodl posílit jednotky v jižním Atlantiku o 1. prapor 7. pluku obávaných gurkhských střelců a také dva gardové prapory v počtu 3 200 vojáků.

Předchozí část: Válka o pusté ostrovy: Britské pozemní síly na Falklandách (1)

Síly určené k vylodění tím stouply na osm pěších praporů, které tak společně s posilovými jednotkami dosáhly 10 000 mužů. Jednalo se o největší kontingent, jaký Británie nasadila do bojů od konce druhé světové války. Tato situace si vyžádala jmenování nového velitele pozemních sil operačního svazu, jímž se stal generálmajor námořní pěchoty Jeremy Moore. Jelikož však další tisíce vojáků bylo třeba k bojišti na druhé straně zeměkoule nějak dopravit, padlo rozhodnutí nalodit je na tehdy největší pasažérskou loď světa Queen Elizabeth 2, která vyplula 12. května ze Southamptonu.

Vylodění v San Carlos

Velení nakonec rozhodlo provést vylodění v oblasti San Carlos na břehu ostrova Východní Falkland. Nacházel se zde dostatek pláží vhodných k přistání a místo leželo navíc téměř 100 km daleko od hlavního města Port Stanley, takže Britové předpokládali jen minimální odpor nepřítele. A v tom se nemýlili. Když se nad ránem 21. května vylodili první vojáci z roty B 2. parašutistického praporu, nenarazili prakticky na žádnou nepřátelskou aktivitu.

Vylodění u San Carlos i v zátoce Ajax proběhlo celkově bez problémů a Britové rychle zajišťovali získaný perimetr proti případnému protiútoku nepřítele, který však nepřišel. Argentinci se ve dnech následujících po vylodění soustředili především na letecké údery proti britské flotile. Čtyři britské lodě při nich byly potopeny a další poškozeny, ale samotné letectvo válku rozhodnout nemohlo a Argentinci navíc utrpěli těžké ztráty na sestřelených strojích. Britská převaha na moři i ve vzduchu byla prostě příliš velká. 

Neprozřetelné zpravodajství

Neschopnost Argentinců provést pozemní protiofenzivu se nakonec ukázala být jedním z rozhodujících faktorů. Většina jejich jednotek se totiž nacházela kolem Port Stanley a terén napříč ostrovem byl natolik obtížný, že by jim cesta k britskému předmostí zabrala víc jak týden. Britové mezitím naplánovali ofenzivní akce. Hlavní roli měl sehrát 2. parašutistický prapor, jehož příslušníci dostali za úkol zaútočit na argentinské obránce vesnice Goose Green, tamního letiště a osady Darwin.

Cíl se nacházel na úzkém kusu pevniny 8 km dlouhém a jen 1,5 km širokém, takže nepřipadalo v úvahu nepřítele obchvátit nebo na něj udeřit z boku. Argentinci zde měli zhruba tisícovku vojáků podporovanou čtyřmi děly ráže 105 mm. Velitel 2. para praporu podplukovník Herbert Jones byl před akcí naladěn optimisticky a panovalo všeobecné přesvědčení, že Argentinci nejsou pro červené barety žádným protivníkem. Navečer 26. května se parašutisté přesunuli dvanáctikilometrovým pochodem k opuštěnému domu Camilla Creek House směrem ke Goose Green. Britská stanice BBC však o trase pochodu neprozřetelně informovala ve svém vysílání, takže argentinští obránci byli uvedeni do stavu nejvyšší pohotovosti. 

Smrt podplukovníka Jonese 

Britský útok začal po setmění 27. května. Vše nejdřív probíhalo slibně a první skupinka argentinských vojáků utekla bez boje. Roty B a D však narazily na odpor a ve tmě vládl dost velký zmatek. Rotě A bránila v dalším postupu linie nepřátelských zákopů, o kterých neměli Britové tušení. Parašutisté se dostali do prudké kulometné palby a museli zalehnout.

Jones se v kritické situaci rozhodl dát svým podřízeným osobní příklad a vyrazil do předních pozic, kde se Britové marně snažili dobýt přilehlý kopec. Argentinská palba neustávala a vybírala si krutou daň. Nejprve padl Jonesův pobočník kapitán Wood a brzy jej následoval zástupce velitele roty A kapitán Dent. Jones se s několika vojáky pokusil obchvátit argentinské pozice zprava.

Běžel přitom k nepřátelským liniím a střílel ze samopalu. Poté zalehl, vyměnil zásobník a znovu se rozběhl. Nepostřehl přitom, že minul další linii zákopů. Pro Argentince se stal snadným terčem a po zásahu do zad padl k zemi. Jeho „bodyguard“ seržant Norton sice odtáhl smrtelně zraněného velitele do úkrytu, ale podplukovník za pár minut zemřel. Po válce obdržel in memoriam nejvyšší britské vyznamenání za statečnost – Viktoriin kříž.

Dokončení v úterý 9. října