Nečekaný válečný hrdina: Ernest Hemingway na italské frontě (2)

Psaní článků do novin Ciao vydávaných dobrovolníky z USA představovalo jedinou činnost, která Ernesta Hemingwaye na frontě alespoň trochu uspokojovala. Když se však dozvěděl, že se na Piavě opět rozhořely zuřivé boje, zapsal si: „Už toho mám dost. Toto není válka, ale nějaký cirkus. Chci odejít ze sanitárního sboru a zjistit konečně, co je to válka.“

Spolu s několika dalšími Američany se přihlásil jako prodavač v armádních prodejnách na frontě. Brzy se konečně ocitl asi kilometr od bojiště, a přesto mu skutečná válka stále unikala.

Předchozí část: Spisovatel za volantem ambulance: Ernest Hemingway na italské frontě (1)

Chtěl tam, kde se skutečně bojuje, nikoliv sedět v zázemí a vařit kávu italským důstojníkům. Nakonec našel způsob, jak se dostat do předních linií – nabídl se, že bude vojákům vozit zboží přímo do zákopů. Každý den sbalil cigarety, čokoládu a další věci, po kterých muži na frontě toužili, a na kole vyrazil vstříc zákopům, takže si mezi Italy rychle vydobyl popularitu. „Malý Američan“, jak mu přezdívali pro jeho nízký věk, si brzy našel spoustu přátel a zároveň se mu naskytla příležitost poznat válku na vlastní oči.

Do země nikoho

V noci 8. července 1918 se Hemingway potloukal po zákopech v přední linii a zřejmě z nudy si od jednoho z Italů vypůjčil pušku, načež vystřelil směrem k pozicím nepřítele. Rakušané v domnění, že se protivník chystá k útoku, spustili přehradnou palbu. Dobrodruh si záhy všiml, že v území nikoho leží postřelený voják, a tak se mu vydal na pomoc. Mezitím do zákopu, v němž ještě před momentem seděl, dopadl rakouský dělostřelecký granát, který usmrtil jednoho z Italů. Když pak Hemingway dorazil ke zraněnému, vzal jej na záda a plazil se zpět ke svým, zatímco nocí hvízdaly výstřely z minometů a štěkaly kulomety.

V jedné chvíli explodoval granát nedaleko Američana, kterého pak zasáhlo několik střepin. Později vzpomínal: „Umřel jsem, pocítil jsem, jak mi duše, anebo něco podobného vyletělo z těla, tak jako když z kapsy vytáhnu hedvábný šátek. Odletěla a vrátila se na místo a už jsem byl zase živý.“ Těsně předtím, než se Hemingway překulil do vlastního zákopu, ucítil ostrou bolest v obou nohou, z nichž mu později vyndali kulky z nepřátelského kulometu. Americký redaktor přitom raněného Itala zachránit nedokázal, naopak nyní sám bojoval o život.

Když jej evakuovali do nemocnice, napočítali na jeho těle 227 různých ran a poranění. Hemingway v následujících dnech prodělal dvanáct operací a jeden z lékařů dokonce navrhoval amputaci nohy. To však budoucí spisovatel jednoznačně odmítl s tím, že raději zemře, než by zůstal do konce života mrzákem. Postupně se jeho stav zlepšoval, takže již po měsíci a půl psal optimisticky domů, že ho nic nebolí (čirá lež) a těší se zpět na frontu (pravda). Dodejme, že během pobytu v nemocnici se často dostával do sporů s ředitelkou ústavu kvůli hromadám prázdných lahví od koňaku, jež se neustále povalovaly v jeho skříňce.

Oceněný voják 

Během své rekonvalescence obdržel Hemingway Vojenský kříž a stříbrnou medaili Za chrabrost, pomocí kterých se snažil zapůsobit na americkou ošetřovatelku Agnes Kurowskou, do níž se beznadějně zamiloval, a později o ní psal jako o své první velké lásce. Mladý reportér se navíc dostal také do amerického zpravodajského žurnálu. Jeho sestra později vzpomínala, že když šla do kina, všimla si Ernesta na vozíku tlačeném překrásnou zdravotnicí.

Spolu s rodiči pak chodili do biografu téměř denně, aby měli příležitost svého bratra a syna znovu spatřit. Hemingwayův návrat na frontu však zmařila žloutenka, která ho donutila prodloužit si pobyt v nemocnici do konce války.

V polovině ledna 1919 se dobrodruh vrátil do své vlasti, kde se mu dostalo bouřlivého přivítání. Jako prvního Američana raněného na italské frontě a držitele několika vyznamenání ho okamžitě obsypali novináři. Když se ho ptali na další plány, odpověděl, že se chce stát novinářem. To se mu v následujících letech splnilo, do povědomí veřejnosti se však zapsal spíše jako věčný dobrodruh a laureát Nobelovy ceny za literaturu.

Sbohem, armádo

Události, které zažil na bitevním poli, inspirovaly Hemingwaye k sepsání jednoho z jeho nejslavnějších románů Sbohem, armádo, jenž vyšel v USA v roce 1929. Líčí v něm příběh amerického dobrovolníka na italské frontě Fredericka Henryho, který slouží u sanitních vozů a vozí raněné z bojiště. Henry postupně prožívá většinu z toho, co zakusil jeho stvořitel – lásku k ošetřovatelce, zranění i další válečné hrůzy. Zajímavým způsobem líčí německo-rakouský průlom u Caporetta i následný ústup italské armády. Hemingway završuje vyprávění hrdinovou dezercí a tragickou smrtí jeho lásky i jejich společného dítěte. Sbohem, armádo se právem řadí mezi nejslavnější protiválečné romány vůbec a jistě neztrácí na atraktivitě ani pro dnešního čtenáře.