Válečník s dlouhým životem: Legendární stíhačka MiG-19 (3)
Koncem 50. let poskytla Moskva Pekingu několik vzorových MiGů-19 a podklady pro jejich výrobu. V březnu 1958 začaly práce na sériové výrobě a už 17. prosince téhož roku se od vzletové dráhy odlepil první stroj. Plán výroby se v letech 1959 a 1960 dařilo plnit a překonávat, mělo to však jednu vážnou chybu. Letouny vyráběné nedostatečně kvalifikovaným personálem trpěly nízkou kvalitou zpracování a už jejich zalétávání skončilo několika haváriemi. Čínské vzdušné síly je tedy nemohly převzít a nakonec musel výrobní program začít příští rok pod dohledem Sovětů úplně od začátku.
Předchozí části:
Velmi pečlivě se stavěly nové prototypy a teprve v prosinci 1963 vzlétl první sériový Šen-jang Jian-6. Ten konečně dosahoval kvality svého sovětského vzoru a od verze S se lišil prakticky jen kanony ráže 23 mm. V průběhu 60. let následovaly další série Jian-6A odpovídající sovětské verzi P a Jian-6B, který se shodoval s verzí PM. V SSSR se nikdy nevyráběla cvičná devatenáctka, v Číně však po ní existovala taková poptávka, že se do výroby dostala i dvoumístná varianta Jianjio-6. Čínské devatenáctky se dostaly několikrát i do boje a 20. září 1965 sestřelily americký F-104 Starfighter. Jeho pilot se musel katapultovat a padl do zajetí. O dva roky později dvanáct strojů J-6 svedlo souboj s tchajwanskými starfightery a při jedné ztrátě jeden poslaly do moře.
Čínské varianty v boji
Stíhací jiany se dařilo ve velkých počtech i vyvážet. Už v září 1965 po válce s Indií jich Pákistán objednal několik desítek a nakonec jich v zemi létalo na 260. Dostaly britské přístrojové vybavení, vystřelovací sedačky Martin-Baker a mohly nést dvě protiletadlové řízené střely Sidewinder nebo jejich čínské bezlicenční kopie. Když roku 1971 vypukla druhá válka s Indií, tvořily páteř pakistánského stíhacího letectva a létaly u tří perutí. Účastnily se mnoha bojů včetně operace Čingischán – útoku na 11 indických letišť večer 3. prosince 1971. Ta ale udeřila převážně do prázdna, neboť Indové měli většinu letounů ukrytých v podzemních hangárech.
Konflikt trval jen do 16. prosince 1971 a mnoho informací o konkrétních soubojích za účasti jianů není známo. Udává se, že si během něj připsali asi šest sestřelů včetně nejméně jednoho indického MiGu-21. Devatenáctky v této zemi létaly více než 35 let a poslední kusy pákistánské letectvo slavnostně vyřadilo až 27. března 2002.
Vietnamská kariéra
Mezi lety 1968–1969 nakoupil severní Vietnam v Číně celkem 56 kusů Jianů-6 a v dubnu 1969 je dostal 925. stíhací pluk. V té době ale boje na obloze na nějakou dobu utichly, a tak se do akce dostaly až po začátku operace Linebacker v květnu 1972. Během té se střetávaly hlavně s rychlejšími F-4 Phantom II a 8.–23. května jich sedm sestřelily. Zaplatily za to ztrátou deseti strojů – i když američtí stíhači nárokovali celkem 35 devatenáctek. Podle vzpomínek mnoha veteránů z nich měli respekt, neboť mohly odpalovat řízené střely R-3 na velkou vzdálenost a zároveň pálit z kanonů z blízka.
Byly také mnohem obratnější než americké Phantomy II. Výroba Jianů-6 běžela až do roku 1984 a dvoumístných variant ještě o dva roky déle, jde tedy o nejdéle vyráběný bojový letoun v historii. Celá čínská produkce řady J-6 se odhaduje na 4 500 kusů. Přes počáteční potíže se zvýšila spolehlivost stroje, který tvořil základ leteckých sil mnoho desetiletí. Řada z nich později skončila v zemích třetího světa a Čína neměla nejmenší problém dodávat je i do zemí, na které zbytek světa uvalil zbrojní embarga. Létal proto také v Bangladéši, Iráku, Íránu, KLDR, Tanzanii nebo Zambii.
Bitevník pro chudé
Už v létě 1958 se v továrně v Nančangu začalo pracovat na stíhací bombardovací a bitevní variantě vycházející z MiG-19. Křídla a ocasní plochy zůstaly bez podstatnějších změn, konstrukční tým však zásadně přepracoval trup. Příď měla špičatý aerodynamický kryt, dvojici postranních lapačů vzduchu a modifikovaný překryt pilotní kabiny plynule přecházející do trupu. Toto řešení uvolnilo příď trupu pro palubní radiolokátor a avionické vybavení. Navíc zlepšilo velmi omezený výhled z pilotní kabiny směrem dolů, což je pro bitevní stroje zásadní.
Trup také ukrýval pumovnici, která se však neosvědčila a u sériových strojů se užívala pro další palivové nádrže. Výzbroj tvořila dvojice kanonů ráže 23mm, raketnice pro neřízené střely a pumy do celkové váhy dvou tun. Na vnější křídelní závěsníky šlo zavěsit řízené střely Sidewinder či jejich čínské kopie a letoun případně mohl nést i atomovou pumu o síle do 20 kilotun. Vývoj se ale komplikoval a v době „velkého skoku“ došlo i k rozpuštění celého třísetčlenného konstrukčního týmu. V roce 1963 byl ale program obnoven a 4. června 1965 vzlétl první prototyp.
TIP: Rachot kanonů na vietnamském nebi: Souboj stíhaček F-8 Crusader vs. MiG-17
Sériová produkce Nančangu Q-5 se rozběhla až koncem roku 1969. Výroba dala stovky kusů a od února 1983 začalo stroje odebírat i pákistánské letectvo. Vývoj Q-5 pokračoval v 80. letech k verzím s francouzským a italským elektronickým vybavením. Jejich výrobě však zabránilo embargo uvalené na Čínu po masakru na náměstí Nebeského klidu v roce 1989. Sériová produkce řady Q-5 defi nitivně skončila až v roce 2002, přičemž ve velkých počtech v Číně stále létají. Podařilo se je rovněž prodat do řady zemí, které měly často problém opatřovat si zbraně jinde. Dosud létají v Barmě, KLDR, Súdánu, Pákistánu a v Bangladéši.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografiíWikipedia