V útrobách ocelových obrů: Služba prvních tankistů za světové války (1)

Extrémně stísněný prostor, teplota téměř jako v sauně, hrozný hluk, odporný zápach, stříkající olej, strašidelné příšeří. Tak nějak to kdysi vypadalo v prvních tancích, které vyrazily do boje, aby prolomily onen „zákopový pat“ na francouzské frontě. Kromě podmínek na hranici snesitelnosti se odvážné osádky musely vypořádat též se složitým ovládáním tanků, které byly navíc velmi pomalé, neohrabané, těžkopádné a nespolehlivé, takže poruchy či terén většinou vyřadily víc obrněnců než palba nepřítele. U pozdějších typů se sice parametry poněkud zlepšily, podmínky osádek však zůstávaly nezáviděníhodné. Navzdory tomu byli tito muži velmi hrdí na svou novou, vpravdě revoluční zbraň.

Výcvik na maketách

Současně s vývojem prvních tanků se ve Velké Británii zformovala také jednotka pro jejich nasazení v boji. Nejen v zájmu utajení, ale také kvůli byrokratickým procesům bylo zvoleno skutečně nezvyklé označení, a proto pásové obrněnce náležely do Těžké sekce Kulometného sboru (Heavy Section of Machine Gun Corps). Až v červenci 1917 se název změnil na Tankový sbor (Tank Corps) a vojáci dostali svoje charakteristické odznaky, jejichž součástí se stala i stylizovaná podoba prvního britského tanku Heavy Mark I.

Právě pro nasazení těchto tehdy utajovaných ocelových monster byli připravováni první tankisté, kteří dorazili na polygon u Thetfordu v hrabství Norfolk. Nejdříve měli k dispozici jen neozbrojený prototyp, a proto se v řadě ohledů museli spolehnout na makety nebo pouhou teorii. Brzy ale dorazily i první sériové stroje, a tak se vojáci mohli pustit do plnohodnotného výcviku řízení a údržby vozidel.

Počáteční improvizace

Výcvik střelby se odehrával na ostrově Whale Island u Portsmouthu. Když ale tanky potvrdily svou účinnost a formovalo se stále více nových jednotek, výcvik se přestěhoval do většího a vhodnějšího prostoru u městečka Bovington v hrabství Dorset, kde se ostatně britští tankisté školí dodnes (a kde se nalézá také slavné vojenské muzeum). Zpočátku improvizovaný výcvik byl postupně standardizován a objevily se přesné požadavky na budoucí tankisty, zatímco v roce 1916 si svoje první podřízené vybíral osobně Ernest Swinton – hlavní průkopník tanků a velitel prvního tankového oddílu.

Upřednostňoval muže, kteří měli zkušenosti s řízením automobilů a obsluhou různých strojů. První osádky, které šly do boje v září 1916, absolvovaly výcvik trvající čtyři a půl měsíce, pozdější standardní výcvikový program trval jen osm týdnů. Na tom se významně podílel mimo jiné fakt, že pokročilejší typy tanků se vyznačovaly jednodušším ovládáním.

Páky, volant, pedály

V případě vozidla Heavy Mark I ale již samotné ovládání stroje představovalo vysoce náročný úkol, který vytížil polovinu osmičlenné osádky. V přední části měli svoje místa první dva muži, jejichž funkce se do češtiny obvykle překládají jako „velitel“ a „řidič“. Tehdejší britské dokumenty však pro prvního uvedeného běžně užívaly též termín „steersman“, jenž odkazoval na to, co tento vlevo sedící voják obsluhoval. Jednalo se o velké páky, jež ovládaly diferenciální brzdy na obou pásech, což byla jedna z metod nastavení směru jízdy.

TIP: Vizionáři v čele obrněnců (1): Zrození Tankového sboru a první tankoví velitelé

Právě tento muž býval většinou i jediným důstojníkem v tanku. Vpravo vedle něj seděl řidič, který měl na starosti rozměrný volant, primární páku převodovky a dva velké nožní pedály – spojkový a brzdový. Volant byl pomocí tažných kabelů spojen s dvojicí velkých kol na zádi, jež představovala další prvek pro řízení směru jízdy. Oba tito vpředu sedící muži museli pracovat ve výborné souhře, aby mohli okolo 28 tun vážící ocelový kolos ovládat. Prakticky vzato tedy není přesné hovořit o veliteli a řidiči, jelikož řízením se neustále zabývali oba.

Pokračování: V útrobách ocelových obrů: Služba britských tankistů za světové války (2)