V útrobách ocelových obrů: Služba britských tankistů za světové války (2)

V zadní části britského tanku Heavy Mark I měli své pozice dva muži („gearsmen“), kteří se starali o funkci převodovek. Existovalo několik způsobů, jak řídit směr jízdy. Menší a pomalejší korekce mohl zvládat velitel pomocí brzdových pák, ale větší změny směru se tímto způsobem prováděly velmi ztuha. V takové situaci pomohl řidič, jenž pomocí volantu točil zadními koly a kromě toho vydával pokyn dvojici mužů vzadu, aby změnili převodové stupně tak, že jeden pás pracoval pomaleji než druhý.

Předchozí část: V útrobách ocelových obrů: Služba prvních tankistů za světové války (1)

Tento způsob se však nedoporučoval, neboť se negativně odrážel na životnosti převodovek. Prudší změna směru se tedy prováděla tak, že se vozidlo zastavilo a otočilo na místě, když jeden pás zastavil, zatímco druhý jel a pootočil tank do žádaného směru.

Úctyhodná výzbroj

Dvojice mužů u převodovek plnila ještě další funkce. Přibližně každých třicet minut polévali převodová ozubená kola olejem a také dohlíželi na funkci motoru, který se nacházel uprostřed obrněnce mezi předními stanovišti velitele a řidiče a zadními převodovkami. Po stranách tanku se nalézaly takzvané sponsony – velké boční výklenky s výzbrojí. V každém z nich měli místa dva vojáci.

Britské těžké tanky se dělily na dvě varianty, „mužskou“ (Male) a „ženskou“ (Female), z nichž první nesla v každém sponsonu jeden 57mm kanon a jeden kulomet, kdežto druhá dvojici kulometů. U pozdějších typů tanků se vyráběly též „hybridy“, na nichž se vyskytovaly oba druhy sponsonů současně.

V případě „mužských“ tanků se vždy jeden voják zabýval palbou z kanonu, kdežto druhý nabíjel dělo a střílel z kulometu, u „ženských“ tanků každý obsluhoval svůj kulomet. Pro zajímavost lze ještě dodat, že kvůli nutnosti nabíjet kanon zprava byly sponsony „mužských“ vozidel na pravé a levé straně řešeny odlišně, takže přímo vpřed mohlo pálit jen pravé dělo.

Velitel kráčí vpředu

Kromě čtveřice zbraní ve sponsonech nesl obrněnec i čelní kulomet, jenž byl instalován mezi velitelem a střelcem, osádka pak měla k dispozici ještě jednu záložní zbraň. Toto uspořádání osádky zůstalo víceméně zachováno i u vozidel Mark II, III i IV, byť u nich vymizela ona zadní kola, jelikož se ukázalo, že jejich účinek na řízení je slabý a nadělají víc škody než užitku – obrněnce kvůli nim často uvázly.

Ze stanoviště řidiče proto zmizel volant. Celé ovládání se trochu zjednodušilo, takže velitel mohl své místo příležitostně opustit, postavit se na plošinu na krytu převodovek a vyhlížet ven. Ve složitém terénu také bývalo běžnou praxí, že tank opustil, kráčel před ním a naváděl řidiče, aby se vyhnul překážkám. V noci se vizuální kontakt udržoval tak, že velitel mával zapálenou cigaretou.

Přeřvat motor

Tím se současně dostáváme k dalšímu důležitému aspektu – komunikaci osádky a k podmínkám, které v ocelových kolosech panovaly. Prostory byly hodně stísněné, což ostatně o tancích platí dodnes, ale v prvních britských modelech se motor nacházel uprostřed obrněnce bez jakékoli izolace.

Tankisté tak museli snášet obrovský hluk a výfukové plyny, kvůli nimž se mnoho z nich přiotrávilo zplodinami. Vojáci nosili ochranné brýle či masky chránící před stříkajícím olejem, a pokud došlo na použití bojových plynů, měli k dispozici i masky plynové. Pracující motor navíc dramaticky zvedal teplotu, která tak stoupala i přes 50 °C, v létě dokonce dosahovala až 70 °C.

Hluk uvnitř prvoválečných tanků komplikoval také komunikaci mezi jednotlivými členy osádky. Velitel a řidič seděli vedle sebe, takže ještě mohli motor překřičet, ale bylo naprosto vyloučeno takto vydávat povely mužům u převodovek vzadu. Domlouvali se proto gestikulací, kdy řidič vztyčením jednoho nebo dvou prstů na příslušné ruce signalizoval, že na pravém či levém pásu se má nastavit pomalejší či rychlejší chod (převodovky u prvních tanků měly jen dva stupně).

V přední části obrněnce Heavy Mark V seděl řidič (vpravo) a kulometčík (vlevo). (foto: Wikimedia Commons, Geni, CC BY-SA 4.0)

Výrazné zlepšení v tomto smyslu přinesl až Mark V, u nějž se zcela změnila soustava řízení, takže řidič vpředu pomocí pák a pedálů sám ovládal směr i rychlost. Vedle něj seděl kulometčík, zatímco velitel měl své místo ve vyvýšeném krytu, aby mohl lépe pozorovat okolí. Čtveřice mužů ve sponsonech plnila shodné funkce jako u starších typů, ale ruční ovládání převodovek již nebylo nutné. Osmý člen osádky tak pouze dohlížel na práci převodů a motoru a střílel ze zadního kulometu. Zásadně se zlepšila komunikace, jelikož v „pětce“ se nacházely kovové trubice určené k vedení hlasu.

Bez čaje ani ránu

Přes tato zlepšení ale podmínky pro činnost tankistů zůstávaly nesmírně těžké. Vedle toho je nutné zdůraznit skutečnost, že navzdory obřím rozměrům strojů série Heavy uvnitř nebylo místa nazbyt. Značnou část zabíral velký motor, převodovky a zásoby munice, navíc předpisy určovaly mnoho dalších položek; jenže neuváděly, kam má osádka všechno naskládat. „Mužský“ tank vozil 334 granátů pro kanony a okolo 12 160 nábojů pro kulomety, kdežto v „ženském“ se nacházelo asi 24 320 nábojů do kulometů (neboli 76 krabic).

TIP: Ocelové pásy a kola místo kopyt koní: Přerod kavalerie v tanky (1)

Někam se musel vejít také záložní kulomet, náhradní hlavně pro všechny kulomety a dvě krabice nábojů do služebních revolverů Webley, jež nosili tankisté jako standardní poboční zbraň. Dále bylo nutné vézt kanystry oleje do motoru, pro převodovky, další dva pro mazadlo na zbraně a tři s vodou. Samozřejmostí byla i zásoba potravin – bochníky chleba, konzervy masa a sýra a pro Brity nezbytný čaj, cukr a mléko.

Předpisy také nařizovaly, že se v tanku musí nacházet lékárnička, kleště na ostnatý drát a signalizační pomůcky. Další častou (ačkoliv už ne předpisovou) položku výbavy představovalo ocelové lano k vyproštění a tažení obrněnce v případě zapadnutí či poruchy.

Pokračování: V útrobách ocelových obrů: Služba francouzských tankistů za světové války (3)