Uzbecký Šachrizabz: Ve městě Timura Velikého

Amir Timur, Tamerlán, Timur Lenk nebo Timur Veliký. Čtyři jména, za nimiž se však skrývá jedna a tatáž osoba. Dobyvatel světa, muž, který se navěky zapsal do historie nejen Uzbekistánu, ale i celé oblasti Střední Asie. Muž, kterého se bály celé národy. 

Pokud bychom chtěli vyrazit na místo, kde Timur přišel na svět, museli bychom podniknout cestu k městu Šachrizabz, ležícímu asi osmdesát kilometrů jižně do slavného Samarkandu. Timur se nenarodil přímo uvnitř hradeb, ale v blízké vesnici Hodža Ilgar. Přesto se s jeho jménem spojuje především město. 

Cestou ze Samarkandu se horizont zaplní kopci a mezi nimi narazíte na několik menších měst a vesnic. Tradiční způsob života zde ještě nevymřel, a tak se za okny mikrobusu odehrávají každodenní rituály. Starý muž sváží slámu na oslíkovi do vesnice, na poli se krčí od východu slunce ženy v barevných květovaných šatech, několik dětí prodává při cestě melouny, ovoce nebo zeleninu a nikdo nikam nespěchá. Nemá proč ani kam.

Bílý palác v zeleném městě

Modernímu městu stále pozoruhodně dominují stavby staré několik století. „Zelené město“, jak zní překlad jeho názvu, figuruje díky kráse a výjimečnosti svých památek i na seznamu světového dědictví UNESCO. Nejvýraznější pamětihodností je Letní palác Timura Velikého, nazývaný Aksaray čili Bílý palác. Aksaray byl ambiciózním projektem, k jehož stavbě přizval Timur nejlepší stavitele své tehdejší říše. Palác ze 14. století téměř zanikl, ale i rozvaliny, které z něj zbyly, jsou stále impozantní. 

Z celého města lze zahlédnout jeho zachovalou čtyřicetimetrovou věž. V době největší slávy bychom jí dokonce museli přidat ještě dalších 25 m. Zdobí ji tisíce nádherných kachlů s neuvěřitelnými dekory a ještě dnes si lze živě představit, jaký obdiv musela budit v kolemjdoucích v době, kdy byla nově postavena. 

Stavba paláce trvala dlouhých 24 let a řemeslníci ho za tu dobu stihli vyzdobit nejen kachli tyrkysové barvy, ale i zlatem, mozaikami a kaligrafickými symboly. Jeden z takových nápisů například říká, že vládce je stínem Boha na zemi. 

Palácem se pohybuje jen hrstka turistů. Těch zahraničních je stále málo, protože mnozí se sem i přes blízkost Samarkandu neodváží vydat. Je zde však mnoho turistů domácích – Uzbekové milují cestování po své historii. 

„Představte si, že takovými kachli byla vydlážděna celá podlaha,“ ukazuje místní průvodkyně na pár barevných dlaždic položených na zemi. Aby byl zážitek z místa ještě umocněn, dá se vystoupat na jednu z věží. Je třeba zdolat 116 schodů, ale jakmile se člověk ocitne nahoře, musí konstatovat, že námaha stála za to. Výhled láká milence, kteří se drží za ruce a zasněně hledí do dálky, možná s představami o společné budoucnosti. 

Šachrizabz z výšky vypadá působivě. Nízké domy se rozprostírají kolem náměstí nesoucího jméno místního hrdiny a přímo nad nimi vyrůstají tyrkysové kopule. Panoráma dotváří i staré ruské kolo, spousta zelených stromů a šedivý horský masiv na horizontu. 

Svatba pod sochou

Pod vysokou sochou Timura Velikého je rušno jako uprostřed bazaru. Timurův kamenný pohled je upřen do dálky k mauzoleu, kde sní věčný sen jeho syn. Záhony květin a růží obklopují prostranství a přístupová cesta je stále zaplněna lidmi. Socha nejslavnějšího rodáka je totiž oblíbenou kulisou pro svatební fotografie, a tak k ní nyní kráčí hned dva páry. 

Krásnou nevěstu s mandlovýma očima doprovází mladík v nablýskaném obleku a společnost několika desítek lidí. Jsme v islámské zemi, ale islám neovlivňuje každodenní život v Uzbekistánu příliš výrazně. Dívky zde rády nosí sukně, třpytivé šaty, trička, či dokonce kalhoty. Šátek si přes tmavě černé vlasy nedává žádná, ale některé nosí jako korunku krásy malý, čtvercový klobouček, který je součástí tradičního uzbeckého oděvu. 

Nedaleké tyrkysové kupole patří komplexu Doru Tilavat a mešitě Kok Gumbaz. Největší z nich vyčnívá nad přezdobeným portálem a pod ní sedí na kobercích několik mužů. Dvě menší kupole patří mauzoleu významného muže jménem Šams ad-Dín Kuljál. Ten putoval krajinou, šířil myšlenky islámu a stal se vzorem a duchovním učitelem Timura Velikého. Jedna z hrobek snad prý uchovává ostatky Timurova otce. Pod stromy sedí několik malířů, kteří jistými tahy štětce přenášejí krásu uzbeckých památek na papír. Všudypřítomné historické stavby dodávají místu neopakovatelnou atmosféru.

Tajemství prázdné hrobky

Rozlehlý park končí před zajímavou stavbou, v níž se snoubí několik architektonických stylů. Za vysokým cihlovým portálem se na střeše krčí malá zaoblená pyramida. Ocitli jsme se v komplexu Dorus Saodat nebo také Chazrati Imám, jak ho někdy přezdívají domácí. Toto místo patří k nejvýznamnějším v celém Šachrizabzu a každý návštěvník zde dříve či později skončí. Hned u vstupu se ze stínu stromů vynoří mladé dívky a ženy a snaží se příchozím nabídnout suvenýry. Prodávají barevné šátky, dekorované tašky, čepice vyšívané tradiční metodou, šaty nebo přezdobené peněženky. Ceny jsou velmi nízké. 

Stavba se zaoblenou pyramidou nese jméno Džehangira, nejstaršího a nejoblíbenějšího syna Timura Velikého. Je to další z mnoha otisků historie Timurova rodu v Šachrizabzu. Poblíž má hrob i druhý dobyvatelův syn Umar Šejk, další členy rodiny však musíte hledat v samarkandském mauzoleu Gur Emir. 

Přímo se stavbou sousedí mešita s nádvořím. Právě ho zaplnili staří muži, které muezzin svolal k modlitbě. Dlouho poté ještě zůstávají na místě a hovoří spolu. V náhodném pozorovateli vyvolávají dojem, jako by přišli z dávné minulosti. Každý z nich má na sobě tradiční dlouhý kabát sahající téměř až po kotníky, na hlavách hranaté tubatejky s vyšívaným vzorem a mnohým z nich zdobí svraštělou tvář i dlouhá sněhobílá či šedá bradka. 

Několik metrů odtud se nachází místo s dodnes neodhaleným tajemstvím. Těžké dřevěné dveře vedou pod zem, kde se nachází nevelký prostor se sarkofágem. Arabské nápisy se lesknou od dotyků poutníků a všude vládne šero a ticho. Právě zde mělo spočinout tělo Timura Velikého po jeho smrti. Chtěl zůstat navěky tam, kde přišel na svět, a chtěl být v blízkosti svých synů. 

Timur dobýval v posledních letech své vlády území jako na běžícím pásu. Podrobil si Aleppo, Bagdád a brousil si zuby na Čínu. Na cestě ke svému snu však onemocněl a zemřel 17. února 1405 na místě zvaném Otrar v dnešním Kazachstánu. Jeho mrtvé tělo nesli do Šachrizabzu, ale nakonec se rozhodli pohřbít ho v Samarkandu. Hrobku, připravenou pro Timura v Šachrizabzu, objevili až v roce 1963. Tehdy to byl senzační objev, mimo jiné i proto, že se v ní našly dvě kostry, o kterých se dodnes neví, komu mohly patřit.