Úder do hlubokého týlu: Nasazení letadlových lodí za Velké války (4)

Dramatické události britského náletu na základnu zepelínů v Tondernu popsal také velitel německé vzducholodě L 54 Horst Treusch von Buttlar-Brandenfels: „Spal jsem asi půl míle (800 m – pozn. red.) daleko a vzbudily mě zvuky letadel."

Drama na zemi

Vilémovský vzduchoplavec dál vzpomínal: „Znepokojilo mne, že se v hangárech nacházely těžké bomby pro zepelíny, a také to, že vedle hangárů stál vlak naložený benzinem. Když jsem rychle přijel na základnu na kole, tak jsem uviděl muže z posádek zepelínů, kteří neoblečení stříleli po letadlech z pušek. Piloti na vojáky ale jen mávali křídly a nestříleli po nich z kulometů. Kolega Schiller spolu s dalšími muži běžel do hořícího hangáru a demontovali ze vzducholodi bomby. Uviděl jsem letadlo, které bylo bez kola, a domníval jsem se, že mu bylo ustřeleno."

„Myslel jsem si, že stroj je poškozený. Klesal velice nízko. Přistával. Běželi jsme jak blázni, abychom viděli, kde dosedl, ale místo toho jsme zjistili, že jsme se spletli. Stejně jako jeho společníci letěl tak nízko proto, aby se vyhnul protiletadlové palbě. Vzápětí podlétl dráty a uletěl. Jeden z drátů ale byl po jeho průletu přetržen, takže se s ním musel střetnout vrchní částí centroplánu, ale to mu nezabránilo, aby zmizel směrem na severozápad, kde byla naše protiletadlová baterie. Pak se ztratil směrem k dánské hranici.“

Štěstí v neštěstí

Kolo chybělo na stroji poručíka Yeuletta, ale není jasné, zda mu je ustřelili Němci, nebo jej ztratil během vzletu z lodi. I když se podařilo z největšího hangáru včas odvézt pumy, požár už nešel uhasit a zepelíny L 54 a L 60 lehly popelem.

V jednom z menších hangárů plamenům podlehl i jeden tam uložený kořistní francouzský balon. Bomby jen těsně minuly nádrže se stlačeným vodíkem, jejichž exploze by patrně zničila celou základnu. Zranění utrpěli pouze čtyři němečtí vojáci. Obrovský hangár sice zůstal stát, velení ale rozhodlo, že základna už není bezpečná, a přestala se používat.

Britské piloty po odletu z Tondernu čekal ještě náročný návrat s dramatickým průběhem. Kapitán Smart bezpečně nalezl Furious, ale o přistání na palubu se nepokusil – údajně kvůli potížím s motorem. Po přistání na hladinu se vyšplhal na ocas svého houpajícího se a napůl potopeného letounu, kde seděl asi čtvrt hodiny. Ztratil svůj záchranný pás a nalokal se spousty mořské vody. Později k tomu napsal: „V době, kdy loď dorazila, jsem se cítil úplně hotový. Tři naši námořníci mě chytili a vytáhli na palubu jako pytel mouky.“

Drama na moři

Flotilu nalezl i kapitán Dickson, tomu ale docházelo palivo, a tak už dál nehledal mateřskou loď a přistál na hladinu vedle torpédoborce Violent, jehož posádka letce brzy vylovila. Kapitán Jackson také dorazil na domluvené místo setkání, ale Furious nenalezl. Pak jeho motor zakašlal a zhasl – došlo mu palivo v hlavních nádržích. Pilot pohotově přepnul na spádovou nádrž, agregát znovu nahodil, a protože stále neviděl flotilu, zamířil na východ k pobřeží. Poblíž Guldageru v Dánsku nouzově přistál, přičemž převrátil letadlo. Vyvázl nezraněn, a tak stroj zapálil, načež jej zatkla místní policie.

V Dánsku poblíže Esbjergu přistál i poručík Williams a také on byl internován. Stejně dopadl i poručík Dawson a všichni tři se brzy setkali. Nejhůř ale skončila akce pro poručíka Yeuletta, jehož camel vyplavilo moře 24. července na pobřeží poblíž dánského Havrvigu. Pilotovo tělo se našlo o čtyři dny později nedaleko.

TIP: Příliš nebezpečná obloha: Krvavý duben nad západní frontou

Admiralita si uvědomovala důležitost plavidel schopných nést letouny, a tak vydala rozkaz k přestavbě parníku Conte Rosso na letadlovou loď Argus. Měla již úplně hladkou palubu a stavba byla dokončena v září 1918. Do Velké války už ale nezasáhla. Celou kategorii čekal další bouřlivý rozvoj a v příštím světovém konfliktu sehrála velice významnou roli.