Trest pro dezertéry i zločince: Popravy vlastních vojáků za 1. světové války

Značnou přísnost k vlastnímu mužstvu si zájemci o dějiny vojenství tradičně spojují především s německou armádou v obou světových válkách či s vojsky Sovětského svazu. Také rakousko-uherské polní soudy se v letech 1914–1918 nerozpakovaly při vynášení drakonických rozsudků. Podunajská monarchie ostatně v průběhu války popravila 1 148 vlastních vojáků, pravděpodobně více než kterákoliv z bojujících mocností (statistiky carského Ruska se nedochovaly). Pouze 2 % rozsudků smrti nebyly vykonány.

Oproti tomu armády Dohody (respektive Spojenců ve druhé světové válce) se vyznačovaly mírnějším přístupem, nicméně ani ony se neobešly bez řady kontroverzních a mnohdy brutálních disciplinárních opatření.

Od trestů...

Na počátku první světové války britská armáda neváhala používat přísná opatření. Již 8. září 1914 skončil před popravčí četou první britský voják, devatenáctiletý dezertér Thomas Highgate. O vynesení rozsudku se dozvěděl pouhých 45 minut před jeho vykonáním. Popravě zastřelením přihlížely dvě roty. V podmínkách prvních válečných měsíců tvrdé tresty nikdo veřejně nezpochybňoval. S prodlužováním války však během roku 1915 začaly v britském parlamentu zaznívat hlasy volající po větší benevolenci. Poukazovalo se i na fakt, že vojáci odešli bojovat dobrovolně – brannou povinnost Velká Británie zavedla až roku 1916.

Celkově britské ozbrojené síly v letech 1914–1918 zaznamenaly zhruba dvacet tisíc provinění, jež mohla být dle předpisů trestána smrtí. Vojenské tribunály však nejvyšší trest vynesly „pouze“ ve 3 076 případech, přičemž ke skutečnému vykonání rozsudku došlo u 306 provinilců. Za pozornost stojí názor maršála Douglase Haiga, že by polní soudy měly příležitostně trestat smrtí za zbabělost i důstojníky, aby vojáci měli pocit férového zacházení.

...k pietě

Patrně nejzávažnějším incidentem v britských ozbrojených silách se stala vzpoura muslimských vojáků 5. pluku lehké pěchoty v Singapuru v únoru 1915. Nepokoje vyvolaly fámy o chystaném nasazení útvaru proti tureckým souvěrcům spolu s interními spory příslušníků pluku. K napětí přispěly i ohlasy takzvaného ghadarského spiknutí, pokusu o svržení britské vlády v Indii. Týden trvající povstání vojáků vyústilo ve smrt několika důstojníků a desítek britských i domorodých civilistů. Na potlačení revolty se podílely japonské a ruské jednotky. Následné vyšetřování konstatovalo pochybení důstojnického sboru, především však vedlo k popravě 47 vzbouřenců.

Památník v britském National Memorial Arboretum připomíná vojáky britské armády a Commonwealthu popravené za první světové války. (foto: Wikimedia Commons, Noisette, CC BY-SA 3.0)

V poválečném období britská společnost postupně přehodnocovala pohled na vojáky popravené za dezerci či zbabělost. Přispěly k tomu jak nové poznatky v oblasti psychologie, tak vývoj názorů na válečné cíle a smysl britské účasti ve válce. V roce 2001 vznikl v arboretu v Alrewas pomník „zastřeleným za úsvitu“.

Tvrdost, která se nevyplatila

Zatímco Britové popravili zhruba 12 % svých odsouzených, ve francouzské armádě se jednalo o 26 %, u Italů pak o 19 %. V italském případě ovšem byla téměř polovina ze zhruba čtyř tisíc nejvyšších trestů vynesena v nepřítomnosti nad nedopadenými dezertéry. Před popravčí četou celkově skončilo 750 příslušníků italských ozbrojených sil. V několika případech důstojníci vybírali náhodně či losem příslušníky útvarů, které dle jejich mínění v boji selhaly.

Tuto drakonickou praxi určoval zejména přístup náčelníka generálního štábu Luigiho Cadorny, který zjednodušeně považoval bojovou morálku za zásadní faktor úspěchu a přehlížel objektivní problémy, jimž museli jeho podřízení čelit (nedostatek výstroje, koordinační a komunikační zmatky, kulturní specifika vojáků z jihu nepřipravených na severoitalské klima a často nechápajících smysl války, problematická loajalita příslušníků jihoslovanské menšiny).

Zároveň se však Cadorna dlouhou dobu těšil silné politické pozici a vláda mu poskytovala podstatně více volnosti, než se dostávalo jeho britským či francouzským protějškům. Veřejná debata o oprávněnosti kapitálních trestů se tak prakticky nevedla. Až po debaklu u Caporetta na podzim 1917 Řím začal přehodnocovat přístup.

Francouzská vzpoura

Francouzská armáda vstupovala do války s vlasteneckým zápalem, který se však začal vytrácet po masakrech na Sommě a u Verdunu. Na přelomu let 1916 a 1917 začala veřejně zaznívat otázka, jak dlouho může Francie ještě vydržet ve válce a co je vlastně cílem. Když z velitelského postu odešel Joseph Joffre a nahradil jej Robert Nivelle, veřejnost doufala ve změnu.

Po neúspěchu ve druhé bitvě na Aisně na jaře 1917 však pochybnosti o smyslu pokračování války ještě vzrostly. Volání po urychleném uzavření míru umocňovaly také ohlasy únorové revoluce v Rusku, stejně jako zklamání z oddalování slíbeného příjezdu amerických jednotek. Francouzskou armádu tak zachvátila série protestů a nepokojů.

TIP: Po stopách dezertérů: Kdo byli muži, kteří odmítali bojovat za císaře?

Skutečný rozsah vzpoury francouzské úřady tajily po celá desetiletí. K pacifikaci velení použilo jak sílu, tak příslib reforem a Nivelle musel uvolnit místo Phillippu Pétainovi. Před stanné soudy se dostalo 3 400 mužů, z čehož 544 si vyslechlo rozsudek smrti. Popraveno nakonec bylo „jen“  26 vojáků, řada dalších rebelů skončila ve vězení. Celkově francouzská armáda během války popravila 650 svých příslušníků.