Totální válka (4): Světový konflikt se promítl také do života civilistů v zázemí

Významnou součást informační války tvořila během 1. světové všudypřítomná propaganda líčící nepřítele v co nejčernějších barvách.

Německé plakáty například varovaly před britským pavoukem spřádajícím sítě napříč světem, ruskými divochy z východu či francouzskými divochy z Afriky. Dohoda nejčastěji děsila své obyvatele obrazy „Hunů“ – krvežíznivých císařských vojáků, kteří se derou do jejich obydlí.

Známý je americký propagandistický plakát, na němž King Kong s rysy císaře Viléma II. unáší sochu Svobody, zatímco na britských letácích s heslem „Budeš čekat na tohle, nebo narukuješ?“ zase němečtí vojáci vnikali do poklidných anglických domácností.

Nenávist k nepříteli

V rámci propagandistických kampaní pak obě strany líčily hrůzy, které nepřítel páchá. Němci například šířili nepravdivé zprávy o masivním bombardování vlastních měst, či přinášeli příběhy o zákeřných koloniálních vojácích – nejčastěji Gurkhách či černoších – kteří se v noci plíží do zákopů a spícím řežou uši a vydloubávají oči. Dohoda nezůstávala nepříteli nic dlužna a „informovala“ o protivníkovi mrzačícím zajatce i civilisty na okupovaném území.

Objevovaly se zprávy o ženách s uřezanými prsy či nosy. V roce 1915 dokonce francouzský lékař Edgar Bérioll popsal zvláštní pach Němců spojený se sekrety, které způsobují jejich divokou a agresivní povahu. Téhož roku se také rozšířil příběh o ukřižovaném Kanaďanovi, kterého jeho spolubojovníci nalezli bajonety přitlučeného na vratech stodoly.

Ukřižovaný Kanaďan

Zřejmě smyšlená propagandistická historka začala žít vlastním životem a brzy se „křižování Kanaďanů Němci“ stalo pravidelnou záležitostí. Po válce se o jakémkoliv podobném činu nepodařilo nalézt jakýkoliv důkaz. Podobné zprávy však pochopitelně významně jitřily veřejné mínění a šovinistické nálady na obou stranách rostly. Pamětník Henry Dotchin z Middlesbrough na atmosféru vzpomínal: „Nenáviděl jsem je! Nebudu říkat, že ne. Ani dnes je rád nemám. Když si uvědomíte ty hrozné věci, co Němci dělali lidem, lidským bytostem.“

Percy Attwood z Hackney si přisadil: „Dobře si pamatuji protiněmecké bouře. Teda, tehdy jsme jim neříkali bouře, ale demonstrace. Na Chatsworth Road bydlel pekař jménem Heinrich Lunkenheimer, sám si říkal Henry Lunken. Utekl z Německa, aby se vyhnul tamnímu teroru, ale myslím, že to byla chyba. Lidé se scházeli u jeho domu a házeli mu do oken kamení. Bůhví, co se s ním pak stalo.“

Z utrpení pokrok

Události z let 1914–1918 však nepřinesly jen strádání a bídu. Už v průběhu války došlo k výraznému posunu chápání společenských otázek směrem k sociálnímu smíru. Tak například ve Francii vláda roku 1917 prosadila zákon srovnávající ženské mzdy s těmi mužskými. Ve Spojených státech prošla legislativa upravující pracovní dobu na osm hodin denně, byly uzákoněny odborové organizace a stanovena minimální mzda pro manuálně pracující.

TIP: Nechte nás volit: Americké ženy se poprvé zúčastnily voleb v roce 1920

Osmihodinovou pracovní dobu ale krátce po skončení konfliktu zavedlo také Německo, Maďarsko, Polsko a o pár let později i Belgie. V Británii a Kanadě dostali po konci války dělníci volební právo do všech legislativních institucí. Řada evropských zemí včetně nově vzniklého Československa pak sáhla k rozsáhlým pozemkovým reformám rozdělujícím obří velkostatky aristokratů mezi drobné rolníky. Válečné utrpení na domácí frontě tak nakonec v některých ohledech přineslo i skokové zlepšení životní úrovně především evropských obyvatel.