Tanková munice: Výbušninou a ocelí proti pancíři (2)

Protipancéřová podkaliberní střela (APDS – armor piercing discarding sabot) má menší ráži než kanón, pro něhož je učena a pro utěsnění v hlavni je osazena těsnicím pouzdrem, jež se po průletu hlavní rozpadne. Pokud například došlo k vystřelení podkaliberního 37mm náboje ze 75mm děla, střela měla mnohem vyšší kinetickou energii než při použití 37mm děla. Pro podkaliberní náboj se dá použít mnohem větší prachová nálož, protože dělo velké ráže je na podobnou zátěž dimenzováno.

Předchozí část: Tanková munice: Výbušninou a ocelí proti pancíři (1)

Taková střela má menší čelní odpor, proto je přesnější a lépe proniká pancířem. Dnes se používají tankové podkaliberní střely ze speciálních kovových slitin a ochuzeného uranu, jež mají lepší poměr hmotnosti ke svým rozměrům, a tudíž prorazí silnější pancíř než střely ocelové. Jelikož však části nábojových pouzder odpadají až stovky metrů od tanku, je třeba v případě vedení palby přes vlastní pozice bránit zásahu vlastních vojáků.

Kumulativní protitankové střely (HEAT – high explosive anti tank), někdy nazývané průpalné, vznikly původně na základě vývoje tzv. kumulovaných náloží, používaných v dolech a strojírenství. Mají tvar duté polokoule nebo jiného rotačního tělesa a jsou opatřeny aerodynamickým krytem. Při výbuchu tvarované nálože, jež probíhá velmi rychle a za velkého tlaku, vzniká směrovaný proud přehřátého kovu, který propálí pancíř tanku a dokáže zapálit i jeho interiér.

Tento princip se používal také u příložných magnetických náloží, na hlavicích panzerfaustů, protitankových ručních granátů a britských PT vrhačů PIAT. Celý systém je velmi náročný na konstrukci a výrobu, protože nálož musí explodovat ve správné vzdálenosti od pancíře, aby vznikl žhavý proud kovu. Pokud dojde k explozi dříve, proud se rozptýlí a pancíř zásahu odolá. Když naopak vybuchne až při dopadu, rotační tvar nálože se zdeformuje a dojde jen k neškodné explozi.

Ochrana proti střelám

Za druhé světové války se tanky opatřovaly předsunutými pancíři (Němci nazývanými Schürzen – zástěry), doplňkovou ochrannou vrstvou pytlů s pískem, případně částí tankových pásů. Jako nouzové řešení se obrněnce obkládaly postelovými rámy s pružnými drátěnkami, což vypadalo sice bizarně, ale stačilo to k předčasnému výbuchu dopadající střely a emisi přehřátého kovu do prázdna.

Na konvenční protitankové střely neměly předsunuté drátěnky žádný vliv; obranu proti nim přinesl až tzv. aktivní pancíř, což je soustava malých náloží na povrchu stroje, likvidující střelu výbuchem dřív, než stačí proniknout do pancíře. Vývoj se ale nezastavil a dnes má kumulativní munice tandemovou konstrukci, kde první slabší nálož likviduje ochranu pancíře a až druhá jej propálí.

Zatímco na začátku druhé světové války představovala ráže 37 mm standard, na konci konfliktu to už bylo 85–90 mm. Po jejím skončení se už ráže zbraní kvůli dostatečným výkonům až do 60. let nezvětšovala a vývoj šel cestou vylepšování nábojů. Mimo jiné se zjistilo, že pro kumulativní střely není vhodná stabilizace rotací, protože zhoršuje jejich funkčnost při výbuchu. V moderních tancích se proto používá velkorážný kanón s hladkou hlavní a střely se stabilizují křidélky, takže připomínají spíše malé rakety.