Tak daleko od domova: Jak se žilo legionářům v ruském zajetí

První světová válka na východní frontě byla po jistou dobu poměrně mobilní, na rozdíl od zákopového patu na západní frontě. Během ofenzivních operací, obchvatů a obkličovacích či obléhacích akcí padlo do zajetí ohromné množství vojáků obou stran. Zajatecká zkušenost tak představuje nedílnou součást poznání, jaká Velká válka vlastně byla a co pro své současníky mohla znamenat. Pokusíme se očima přímých svědků nahlédnout na několik témat, která byla pro zajatce vrcholně důležitá.

Tarakáni v polévce

Stravování v lágrech bylo v zásadě dvojího druhu: buď jej zajišťovaly centrální kuchyně zásobované vedením tábora, nebo šlo o improvizaci postavenou na podloudném získávání surovin (krádeže, pašování do tábora, odkup od strážných/překupníků, směnný obchod), která mohla vyústit v zásobování malých skupinek i v ustanovení soukromých vývařoven, kde se za nevelkou částku dala koupit polévka i něco lepšího. Kvalita i kvantita jídla byly téměř vždy nedostačující a lze pouze potvrdit poznatky z jiných armád a jiných zajateckých táborů 20. století, kdy zajatci měli jídlo na prvním místě svého hodnotového žebříčku, zatímco třeba sex byl až kdesi vzadu. 

Karel Vaněk, někdy označovaný jako pokračovatel Jaroslava Haška (je autorem Švejkových příhod navazujících na Haškovu knihu), na hygienu spojenou se stravováním vzpomínal: „Nikdo na světě by mě doma nedonutil, abych takhle jedl; mísy špinavé, snad nikdy nemyté, smrdí hnilobou a do jídla nám vítr zanáší kotouče prachu, smetí, koňského trusu; ale tady hlad nutí jíst se zavřenýma očima.“

Na první pohled smířlivější byl Karel Fibich, toho času se nalézající v táboře v Povolží: „Při obědě občas nám padnou tarakáni [švábi – pozn. autora] do polévky, nikoho to však nerozčiluje. Lapne zvířátko za nožku, šlápne mu na tělíčko a kliďácky slope dál. Bylo by zbytečné se rozčilovat, stejně jich bývá v polévce rozvařeno několik set, neboť kuchyňská budova je těmito zvířátky tak zamořena, že stěny a stropy nad kotly se doslovně jimi hýbou a prohýbají.“

Závody v jedení

V dárnickém táboře, kterým prošla drtivá většina zajatců při cestě hlouběji do nitra ruské říše, byl dle Václava Valenty-Alfy takový zmatek při rozdílení jídla z centrálních kuchyní, že jako pleňas [zajatec – pozn. autora] „obědvals proto někdy časně ráno, jindy zas až k půlnoci, jindy na tebe řada ani nepřišla, abys druhého dne dostal třeba dva obědy“. Ve stravě poskytované táborovými kuchyněmi nebyl dostatek vitamínů a minerálů, což způsobovalo vážné případy podvýživy. Zajatci postrádali hlavně maso, proto si pomáhali, jak mohli. Existují vzpomínky například na konzumaci psího masa – k oblíbeným vtipům patřilo předložení psí pečeně (nebo guláše) nic netušícímu strávníkovi a potom zábava z jeho reakce nad odhalením původu oné krmě.

Nevíme mnoho o případné konzumaci krysího nebo potkaního masa (zajatci s těmito hlodavci vedli zcela nesmiřitelné války), ale existují odkazy na jiné, pro východní Slovany taktéž nechutné maso. Rusové si oškliví konzumovat zajíce, stejně jako želvy, proto velitel tábora, v němž se nacházel Vladimír Soušek, zakazoval chytat a jíst zemní želvy, které se tam vyskytovaly v ohromném množství.

Jídlo bylo nejčastěji rozdáváno v bakách (mísách) určených pro deset mužů a zůstávalo posléze na nich, jak si ho rozdělí. Konflikty tak byly na denním pořádku a muži se vždy snažili jíst co nejrychleji, aby snědli více než jejich kolegové. „Ani horká kaše nezabrzdila závod v jedení,“ vzpomínal Vladimír Soušek. „Vypadalo to mnohdy jako training pro polykání ohně v cirkuse.“ Karel Vaněk došel tak daleko, že si snažil vsugerovat, že je vše jinak: „Přežvykuji a myslím třeba na řízky s brusinkami, které jsem rád jedl; piji horkou vodu a vsugeruji si, že sedím v kavárně nad šálkem čokolády.“

Rvačky o pár soust

S jídlem a jeho obstaráváním byla spojena spousta konfliktů. Karel Samec vzpomínal na děsivou příhodu, kdy při rvačce o jídlo spadli dva Maďaři do kotle zapuštěného do země a téměř se uvařili. Zde však těžko soudit, zda nejde táborovou legendu sdílenou v kolektivní paměti vzpomínajících Čechů, protože i Václav Valenta-Alfa si „pamatoval“ podobnou událost. V jeho podání se vše mělo stát v Dárnici a Maďar byl pouze jeden. Valenta-Alfa také dodal, že kaše se nakonec přece jenom snědla.

Otokar Křepela zase napsal: „Při rozdílení polévky viděl jsem scény, kdy se člověk z hladu měnil v bestii. Nikdy jsem nepomyslil, že je možno s takovou zuřivostí rváti se o sousto chleba a polévky. Jako smečka hladových psů s vyvalenýma očima rvali se zde bývalí spolubojovníci o mísy polévky…“

Problémy se vyskytovaly nejen se stravou, ale také s pitným režimem. Zajatci se poměrně rychle naučili ruskému zvyku pití čaje a snažili se nezanedbávat ani základní hygienické opatření, tedy převařování vody, vždy to však nedodržovali a v takových případech se velmi často začaly bleskurychle šířit epidemie nakažlivých chorob. Vody také vždy nebylo dostatek – Jarolím Fiala uváděl v deníku, že se řadil do party, která musela vstávat ve tři hodiny ráno, aby vyrazila do vzdáleného místa pro vodu pro celý tábor. Byla to prý práce nevděčná a těžká a odměnu představovala pouze trocha nepříliš vábné kaše jako přídavek k polednímu jídlu.

Dostatek prvních let

Oproti všem steskům, strázním a stížnostem lze najít i mírně pochvalné zápisy. Třeba u Josefa Jiráska, který se však z ruského zajetí nevrátil (pouze jeho deník byl po válce doručen rodině). Mimo jiné si do něj zapsal: „Na každého přišlo denně tři funty chleba, tři kostky cukru a kornout čaje pro všechny. Obědy se nám prozatím donášely z města z kasáren, neb pro nás nebyla kuchyně ještě zřízená. K obědu byla hovězí polévka se zelím, maso a kaše z prosa nebo z pohanky. Jedlo nás vždy všech deset z jedné mísy velkými dřevěnými lžícemi, na které jsme si nemohli zvyknout. Strava byla celkem dobrá a jen jsme si přáli zdravější obydlí a lepší pořádek.“

Josef Sulíček z Vizovic se dostal do zajetí hned první válečnou zimu a zdá se, že tito „první zajatci“ se měli na Sibiři poměrně dobře, rozhodně lépe než při tragické situaci v roce 1916 a v revolučním roce 1917. Sulíček napsal o době po příjezdu do tjumeňského lágru: „Teď skutečně nastala doba odpočinku.“ Jistě by s ním souhlasil i Bedřich Opletal, ten pobýval ve stejné době na stejném místě: „Po několika dnech v Tjumeni jsme došli k závěru, že by to zajetí docela ušlo…“

Obrana před nudou

Karel Fibich psal: „… valná část denní doby [se] prolenoší a zhoubné následky nudy je třeba ubíjeti jakýmkoliv zaměstnáním.“ Jarolím Fiala by s ním nepolemizoval: „Já mám zde na starosti rozsvěcení a čištění lamp. Mám jich celkem osmnáct, jinak krátíme si chvíli vypravováním, hádáním, zpěvem a jak se dá. Kromě nošení vody na kuchyni nemáme jiného na práci. Tak žijeme s všelikými příhodami a svými vzpomínkami až do konce ledna 1915.“

Nekonečný kolotoč nudy a nicnedělání motivoval část zajatců k tomu, aby hráli divadlo, organizovali hudební představení, zpívali, sportovali, četli knihy, noviny či kalendáře, psali deníky, vydávali improvizované časopisy nebo provozovali spiritismus. Stranou nezůstala výuka ruštiny (nebo francouzštiny, chemie, či dokonce účetnictví), převypravování románů či před válkou zhlédnutých filmů nebo šachové turnaje.

Oblíbené byly karetní hry, jak vzpomínal nejen Karel Fibich: „Na pryčně hraje parta zajatců v karty o peníze, vydělané na pracích. Chvílemi se sprostě hádají. Když je někdo rozvztekleně okřikne, umlknou na krátko, ale brzy jsou opět ‚v sobě‘.“

Mnozí muži v sobě pěstovali nebo snad odhalili dovednosti, které jim pomáhaly nejen vítězně válčit s nudou, ale také vydělávat: „Inženýr Bláha… vyráběl pěkné, různobarevnými dřevy vykládané skříňky, vysoustruhoval si šachové figurky, vyřezal vlastnoručně dýmku, vázal knihy a pořídil si také kufr s přihrádkami pro své prádlo a různé drobnosti.“ Předměty denní potřeby si od něj nechávali vyrábět i důstojníci včetně jednoho, jenž v tajné přihrádce takového kufru schovával udavačské dokumenty proti jiným zajatcům. Kufr se vzácným obsahem se posléze pokusil propašovat do Rakousko-Uherska.

Vznešené pohnutky

Pořádaly se také kulturní pořady, z nichž je možno zmínit například ty v Tomsku, které probíhaly pod záštitou velitele tamějšího zajateckého lágru. Tamější pěvecko-hudební kroužek získával peníze pro ruský Červený kříž: „Vbrzku bylo nacvičeno dosti vhodných čísel a uspořádáno několik slavnostních večerů v měsících zimních r. 1914–1915, které ruskému Červenému kříži značně finančně prospěly. Na těchto večerech nevystupovali jsme v ošumělém austrijáckém mundůru, nýbrž byl nám zhotoven úbor, sestávající se z bílé košilky, modrých kalhot a červené úzké vestičky s modrou vázankou.“

Stranou nezůstávala ani četba. Nebylo jednoduché sehnat mnoho rozmanitého čtiva, přesto vznikaly táborové knihovny, a náruživí čtenáři se dokonce učili rusky, protože přece jen bylo snazší sehnat čtivo v ruštině než v jakémkoli jiném jazyce. Karel Vaněk chápal aktivitu v zajetí jako způsob, jak přežít, a hlavně si udržet zdravý rozum. Na jednu stranu psal o příliš činorodých vězních, nezapomínal ale ani na rezignované nebožáky, kterým nevěštil příliš dobrý osud.

Izolovat a pohřbít

Nebylo nic zvláštního, že mnoho Čechů se dostalo do ruského zajetí po zranění, a proto se dochovalo nemálo vzpomínek na ruské doktory, zdravotní sestřičky a nemocnice. Jednu takovou popsal Rudolf Raše: „A teď, za války, tam bylo nacpáno asi 700 raněných a nemocných zajatců. Postele jedna vedle druhé, podél zdi i v prostředku. Místa na stoly a stolky tam už nebylo. Tak jsme žili celý svůj život na posteli, i ti, co mohli sedět nebo chodit.“ Je jisté, že podobný způsob života se Rašemu rychle omrzel, vždyť v pleňácké nemocnici strávil pět dlouhých měsíců.

Nemoci se mnoha zajatcům stávaly stálým průvodcem. Celkové počty zemřelých nejsou k dispozici, ale určitě se pohybovaly v řádech statisíců. Zejména v klimaticky náročnějších regionech (jih nebo naopak sever ruské říše) znamenaly některé choroby pro pleňasy skutečnou katastrofu. V cholerových oblastech jich umíraly stovky denně, takže na hřbitovech u táborů nestačily ani hromadné pohřební jámy. Mizerná nebo zcela chybějící lékařská péče (jeden nedovzdělaný medik měl nezřídka na starost tisíce lidí) se mnohdy nezmohla na nic jiného než na izolaci nakažených a jejich následné pohřbení. Strašlivým zážitkem musely být cholerové baráky, kam byli zavíráni nakažení touto průjmovou „metlou“. Strážní jednoduše zatloukli okna i dveře a nemocné ponechali svému osudu. 

Josef Jirásek vzpomínal na zimu 1914/1915 značně nevesele: „… tak jsme byli odkázáni pouze na malou nezdravou místnost, kde z každého kouta na nás koukala nemoc. Vypadali jsme uboze, neb každý byl zarostlý plnovousem k nepoznání a bledý.“

Léčba „po rusku“

Všudypřítomní parazité přenášeli množství chorob, z nichž ty nejděsivější vedle cholery bezpochyby byly skvrnitý tyfus a úplavice: „Step za městem byla v krátkém čase přeměněna v ohromný hřbitov s dlouhými řadami prostých dřevěných křížů. Jak smutný byl to pohled! Chodili jsme jako beze smyslů, hledajíce marně záchranu před zuřící epidemií […] Ráno vstal hoch ještě zdravý, večer začala ho boleti hlava, první příznak tyfu. Takový ubožák odjížděl do nemocnice s vědomím, že se snad již nevrátí […] několik nocí jsme spali na dvoře, při citelné zimě. Nikdo netroufal si vkročiti do místnosti, přeplněné nemocnými.“

V některých případech byli nemocní odváženi do zajateckých nemocnic, nacházejících se i mimo tábory, kde však situace nebyla o mnoho lepší. Václava Kaplického, který skončil v nemocnici v horečkách nakažený úplavicí, prý ruský lékař léčil pouze tím způsobem, že se poptal na konzistenci stolice a odešel. Zdravotní sestra každý večer rozdělovala opiové kapky, aby hospitalizovaným nebožákům ulevila od bolestí, někdy se však neobjevila, neboť měla schůzku.

TIP: „Houpačky jedou!“: Pojízdná tiskárna zásobovala legie vlastním tiskem

V táboře Zolotaja Orda v dnešním Uzbekistánu se pohřbívalo i sedm desítek mrtvých denně. Rakve se nepoužívaly, protože velitel tábora chtěl ušetřit a část peněz určených na pohřby si nechával pro sebe. Jako hrobníci sloužili samotní zajatci, což jistě přispělo k dalšímu šíření epidemií. Šetřivý velitel také údajně nechával své podřízené, aby své mrtvé spolutrpitele svlékali, prádlo vykazoval jako spotřebované a dál ho prodával.