Tajemná Transylvánie: Vtipy o česneku si raději nechte pro sebe

Transylvánie skutečně působí jako dějiště hrozivých scén z příběhů o upírech. Ale musíte trefit správný čas k návštěvě tohoto kraje. To je nejlépe na konci podzimu, kdy už opadalo listí ze stromů a smečky tuláckých psů z dálky připomínají skupinu hladových vlkodlaků. Nebýt totiž pověsti o strašidelném sídle upírů, letní Transylvánie by klidně mohla hostit nejeden příběh o princeznách z dílny Walta Disneye.

Rumunská ghetta

V jedenáctém století porazil rumunské obyvatelstvo přivandrovalý maďarský kmen Szekély a převzal kontrolu nad Transylvánií. Tak bude historii svého kraje vyprávět Rumun, jehož předci léta trpěli pod maďarským útlakem. Zatímco transylvánští Maďaři přece vědí, že když začali osídlovat „zemi za lesem,“ tedy Erdély, (maďarské pojmenování Transylvánie), narazili jen na malou neorganizovanou skupinku Slovanů. Tento výrok se pro uši rumunského vlastence, hrdého na svoji vlast básnicky pojmenovanou „latinský ostrov ve slovanském moři,“ rovná plivnutí do tváře. Rumunština je totiž čistokrevný románský jazyk.

Větší část minulého tisíciletí v Transylvánii vládly maďarské elity spolu s přispěním německých Sasů, kteří postavili většinu měst. Zakladatelé z rodiny Szekély, nově příchozí Maďaři i Sasové patřili k místní šlechtě, zatímco rumunští poddaní mohli být rádi, že je pustili do centra některých měst. Například v Braşově jim byla vyhrazena chudinská čtvrť Schei, zatímco do středu města měli vstup zcela zakázán.

V revolučním roce 1848 dokonce transylvánští Maďaři bojovali proti transylvánským Rumunům, kteří se spojili s maďarským nepřítelem, rakouskou monarchií. V současnosti Maďaři  tvoří asi pětinu obyvatelstva  Transylvánie.

Sedmihradsko – export německých měst

Přestože se Maďaři a Rumuni nikdy nepřestanou hádat, kdo byl v Transylvánii první, pravdou zůstává, že nejkrásnější města zde založili němečtí Sasové pocházející hlavně z Porýní. Postavili sedm měst, proto kraj v němčině nazývají Siebenbürgen (Sedmihradsko). Mnoho nápisů zde najdete v německém jazyce a mnoho obyvatel dá přednost komunikaci v němčině před angličtinou. Rumunsko-německé popisky mají možná jenom provokovat maďarskou menšinu, na jejichž rodnou řeč se navzdory mnohonásobné početní převaze nad Němci jako by zapomnělo. Maďaři ale Rumunům nic nedarují a v regionu Szekély je zas na oplátku mnoho nápisů pouze v maďarštině.

Malebná zákoutí najdete v horami sevřeném Braşově, na dlážděných ulicích kolem citadely v Sighişoaře i v kouzelném Sibiu, které je vybroušeným klenotem mezi transylvánskými městy.

Městským autobusem se dostanete k rozlehlému skanzenu v lese, pár kilometrů za Sibiu. V středu skanzenu leží menší jezero i působivá sbírka dřevěných větrných mlýnů. Celkově etnografické muzeum připomíná moravský skanzen v Rožnově pod Radhoštěm.

Hrad slavného upíra

Většina turistů míří z rumunské metropole bez větších odkladů přímo do Braşova. Dělají to zde dvou důvodů. Za prvé, Bukurešť oplývá asi stejnou krásou jako betonová zahrada, kde květiny dusí kouř z výfuků a dekoraci místo zahradních trpaslíků obstarávají sochy komunistických hrdinů v nadživotní velikosti. Za druhé, touží vidět hrad, kde žila největší rumunská celebrita, hrabě Drákula. Proto spěchají z Braşova na nedaleký hrad Bran. Tam s trochou štěstí jednou někdy možná přespal předobraz pozdějšího literárního upíra, Vlad Ţepeș.

Z pevnosti Poenari ve Valašsku, kde Vlad doopravdy přebýval, zůstaly jen trosky. Navíc dramatické pohlednice hradu Bran s blesky v pozadí slibují atmosféru démonického sídla všem amatérským lovcům upírů. Jenomže když přijedete v létě, začnete přemýšlet, jestli ty pohlednice neupravují ve Photoshopu. Sněhově bílý hrad jako z pohádky o šípkové Růžence obklopují zelené louky plné zpívajících ptáků a poletujících motýlů. Na děs a hrůzu si nejspíš budete muset počkat až do sychravého podzimu. Útěchu vám může poskytnout nedaleká pevnost Raşnov. Mohutné hradby se tyčí na vrcholku kopce jako by chtěly odstrašit všechny středověké útočníky i pohádkové víly.

Poručíme větru, dešti i horám

Nespoutaná a divoká příroda patří k dalším typickým rysům rumunské Transylvánie. Horské štíty Karpat se mohou směle rovnat masívům švýcarských Alp. Jen tak pro nic za nic se pohoří Jižní Karpaty neříká také Transylvánské Alpy. Spoutat přírodu a přemoci svéhlavost nejvyššího rumunského pohoří Fagaraş se pokusil za komunistické éry neméně tvrdohlavý diktátor Nicolae Ceauşescu. V sedmdesátých letech tak vznikla točitá Transfagarašská silnice v členitém horském masívu, která spojuje Valašsko s Transylvánií.

Nejvýše položená silnice v Rumunsku nabízí úchvatné pohledy pro ty, kdo netrpí závratí a nevadí jim maximální povolená rychlost čtyřicet kilometrů za hodinu. Autem se dovezete k vodopádům Cascada i k ledovcovému jezeru Bâlea. Před stavbou silnice bylo nemožné překonat pohoří Fagaraş dokonce i obyčejnou jízdou na koni, proto monumentální dílo znamenalo obrovský krok kupředu v dopravě. Nicméně, kvůli tvrdým pracovním podmínkám zemřelo mnoho dělníků. Přesné číslo se už asi nikdo nedoví, protože o těchto pro Ceauşesca nevýznamným ztrátách se žádné záznamy nevedly.

Pohádkový zámek

Když Sněhurku s Popelkou omrzí honit se za pestrobarevnými motýly pod „Drákulovým“ hradem Bran, nemají jinou možnost než přesunout se do impozantního zámku Peleş. Královský palác postavený v neorenesačním stylu se honosí sto šedesáti pokoji. Získal evropské prvenství jako první zámek plně vybavený elektrickým proudem. Vstupní hala se může pochlubit posuvným skleněným stropem, který lze rozevřít a obdivovat denní či noční oblohu. Nejvíce se Peleş podobá kouzelnému německému zámku Neuschwanstein.

Jako ve správném pohádkovém zámku i zde najdete tajnou chodbu. Skryté schodiště vede z knihovny. Členové královské rodiny jen museli vědět, kde hledat čtyři vodorovně ležící knihy, aby otevřeli tajný vchod.

Tuláci na cestách

Chudobu v zemi prozradí nejenom smečky toulavých psů, kteří trpí hladem a v horším případě i vzteklinou, ale i žebraví tuláci. Ti se soustřeďující i v menších městech a na vesnicích, kde se nad nimi nějaká dobrá duše častěji ustrne než ve velkoměstech. Černý Petr v tomto ohledu padá často do řad rumunských cikánů. Cikánky stále nosí pestrobarevné sukně a šátky. Muži, stejně jako řada obyčejných Rumunů, řídí koňské povozy. Zdá se, jako by zdejší romská komunita ještě neztratila něco z kočovného života svých předků.

TIP: Malé Česko uprostřed Rumunska: V Banátu se stále mluví starou češtinou

Přesto jen malá část rumunských cikánů, v řádech tisíců, se probouzí každý den na jiném místě a stále žije kočovným životem. V celém Rumunsku se odhaduje počet Romů na necelé dva miliony, což z nich dělá největší romskou menšinu v jednom státě na světě. Emigrace rumunských Romů do jiných členských států Evropské unie způsobuje politické napětí.