Strasti a radosti řadového pěšáka: Počasí a nemoci v zákopech

Nepřátelské armády táhnoucí v minulosti do Ruska se musely kromě odporu obránců vypořádat také s nepřízní počasí, o čemž se přesvědčil počátkem 19. století Napoleon a naposledy také Adolf Hitler. Stejné strasti však čekaly také na vojáky ústředních mocností za Velké války.

Generál Bláto

Jako první udeřil na vetřelce na podzim 1914 „generál Bláto“ přezdívaný rasputica, jenž vždy na podzim a na jaře proměňuje nezpevněné cesty na východě v potoky bahna. Krajina v nekonečných ruských stepích se změnila v takřka neprostupnou bažinu, již vojáci zdolávali jen s největšími obtížemi. V jarním období bývala situace ještě horší, neboť zákopy i krajinu zaplavovala voda z tajícího sněhu. Může se zdát, že rasputica přála především obráncům, nicméně jakmile obě strany přešly na poziční válku, bylo těžké určit, kdo se jen brání a kdo útočí. Bláto a rozbahněný terén znemožňovaly pohyb vojska i techniky na obou stranách fronty. Při přesunu zbraní i vozidel museli důstojníci využívat kromě koňské i lidskou sílu, které našli v okolních zákopech vždy dost.

Pěšáci tak v tomto období nahrazovali koně i automobily a tahali těžká děla i zásoby zpravidla sami. Lidská vynalézavost však nezná mezí, a tak si mužstvo vypomáhalo nejrůznějšími způsoby. Na cestu vojáci pokládali nařezané větve a slabší kmeny (hatě), na pneumatiky automobilů navlékali řetězy. Také po obvodu kol děl připevňovali ploché desky, aby se těžká technika nebořila do bezedného bláta. Na závěr dodejme, že podobné obtíže museli překonávat během dlouhých jarních i podzimních dešťů i jejich spolubojovníci na západní frontě.

Zákopová noha

V případě, že vojákovy dolní končetiny čelily dlouhodobě vlhkosti při teplotách mezi 0 až 15 °C, mohlo se objevit onemocnění známé jako zákopová noha. Především na západní frontě totiž trávilo mužstvo většinu času v zákopech, na jejichž dně vznikala po vydatnějších deštích až desítky centimetrů hluboká bahnitá břečka. Muži, kteří trávili nekonečné hodiny na hlídce, měli brzy promočené boty i ovinovačky a vlhko se negativně podepisovalo na jejich dolních končetinách. Pokud vojáci po skončení služby neměli příležitost k osušení a přezutí do suchého, docházelo po krátké době k postižení měkkých tkání, jež se projevovalo ztrátou citlivosti a brněním.

Takto postižení jedinci směřovali do nemocnic, kde se lékařský personál snažil nohy vysušit a zahřívat. Pokud nedošlo k nenávratnému poškození, končetina se po několika týdnech plně zotavila, což zpravidla provázelo bolestivé pálení, jak se obnovoval krevní oběh. V mezních případech však docházelo k zánětům a odumírání tkáně (gangréna) a lékaři museli nešťastníkovi nohu amputovat. Jestliže chtěl voják nemoci předejít, musel udržet nohy i obuv v suchu (lehce se řekne, hůře udělá). Jako prevence mohly sloužit gumové holínky (ty však pro mužstvo představovaly takřka nedosažitelný luxus) nebo natírání nohou tukem, jenž vodu odpuzoval.

Generál Zima

S koncem podzimu přicházel mráz a spolu s ním nastupoval do akce známý generál Zima. Musíme si však uvědomit, že nehostinné podmínky platily pro vojáky centrálních mocností stejně jako pro carskou armádu, ovšem s tím rozdílem, že ruský mužik na ně byl lépe uvyklý. Teploty pod nulou ohrožovaly převážně mužstvo,
jež muselo většinu času trávit venku. Na obou stranách fronty se zoufale nedostávalo zimního oblečení, a tak mužům hrozily omrzliny.

S postupem času pak v zázemí probíhaly nejrůznější sbírky šatstva a vybavení pro vojáky na frontě, objevovaly se inzeráty nabízející spací pytle, vojenské boty, kabáty či blůzy. Lépe na tom byli opět důstojníci, kteří si mohli dovolit nákup odolného zimního oblečení z vlastních prostředků. Promrzlé polní hlídky si nesměly během služby rozdělávat oheň, aby jim nepřátelské dělostřelectvo neposlalo své „pozdravy“, takže se pak každý těšil na vystřídání a relativní teplo své zemljanky. Kromě toho muži opět nahrazovali koňskou sílu, neboť koně při pohybu ve zmrzlém sněhy sužovaly odřeniny a hrozilo jim vážnější zranění v případě podklouznutí na zmrzlém povrchu.

Zákopová horečka

Při nedostatečné hygieně začaly vojáky v poli sužovat vši, které po několika dnech doslova zamořily uniformy a veškeré oblečení. Kromě toho, že obtěžovaly své hostitele neustálým kousáním, přenášely též celou řadu chorob, z nichž mezi nejznámější bezpochyby patřila zákopová horečka (je známá také pod názvy volyňská či pětidenní). Toto onemocnění se podobalo tyfu a po inkubační době 5–20 dnů naplno udeřilo bolestmi hlavy a zad, popřípadě se u postiženého objevily potíže se zrakem. Místo kousnutí vši zůstalo zarudlé a u nemocného docházelo ke zduření lymfatických uzlin. Následovala vysoká horečka, v jejímž důsledku upadali nemocní do apatického stavu až deliria a nereagovali na vnější podněty.

Přestože v té době již lékaři znali antibiotika, na frontě se těchto léků zoufale nedostávalo, takže se léčba omezovala pouze na potlačení horečky. Teploty sice po dvou týdnech zpravidla odezněly, ale horečka měla za následek v lepším případě vyčerpání organismu – v tom horším pak docházelo k úmrtí způsobenému srdečním selháním. Podle různých zdrojů onemocněl zákopovou horečkou během Velké války přibližně milion vojáků na obou stranách fronty. Jako prevence sloužila častější výměna prádla (podle možností) s následným odvšivením. Mužstvo si pravidelně prohlíželo šaty a vybírání vší představovalo častou zábavu a vítané rozptýlení. V týlu pak čekaly na muže mobilní koupelny, parní prádelny a odvšivovací jednotky, které měly jednotky pravidelně navštěvovat.