MiG-15: Sovětská hvězda korejské války, která létá dodnes

Druhá světová válka ukázala velení sovětského vojenského letectva, jak nebezpečné mohou být těžké bombardéry. A vzdušné síly SSSR nedisponovaly žádným stíhacím letounem, který by se takové hrozbě v případném konfliktu dokázal postavit. Sbor lidových komisařů proto v dubnu 1947 vydal urgentní dekret, který nařizoval konstrukční kanceláři Mikojan-Gurevič urychleně zahájit vývoj výkonné proudové stíhačky se silnou výzbrojí.

Inspirace v Německu i Británii

Konstruktéři pojali přelomový stroj jako samonosný středoplošník s křídlem o šípovitosti 35 stupňů, s kruhovým průřezem trupu, šípovými ocasními plochami, stabilizátorem umístěným na konci kýlovky a příďovým podvozkem. K úspěchu zvoleného aerodynamického řešení přispěly výsledky německých výzkumů šípového křídla, které měli Sověti k dispozici. Existují názory, že se inspirovali konkrétním projektem Luftwaffe – stíhacím Focke-Wulfem Ta 183.

Důkazy pro toto tvrzení však neexistují a přes podobný tvar oba letouny vykazovaly i mnoho odlišností. Hlavním problémem zůstával motor, neboť v SSSR neexistovala proudová pohonná jednotka o dostatečném výkonu. Sovětští inženýři se proto obrátili na britskou vládu se žádostí o prodej několika motorů Rolls-Royce Nene.

Sám Stalin považoval tento krok za nesmyslný a neočekával, že by delegace vedená Arťomem Mikojanem uspěla. Britové jí však kupodivu vyšli vstříc. Konstruktéři dovezený motor důkladně prozkoumali a vytvořili jeho nelegální kopii nazvanou Klimov RD-45. Výzbroj rodící se stíhačky zohledňovala válečné zkušenosti německých pilotů, kteří v boji zjistili, že k sestřelu čtyřmotorového bombardéru jsou vhodné kanóny větších ráží.

Nový letoun tak měl disponovat vedle dvojice kanónů ráže 23 mm i mohutnou 37mm zbraní. Prototyp označený I-310 poprvé vzlétl v prosinci 1947. V následujícím roce se rozběhla sériová výroba a od začátku roku 1949 letoun pod označením MiG-15 přicházel k jednotkám. Ještě v témže roce začal výrobce pracovat na zdokonalené verzi MiG-15bis. Disponovala vylepšeným motorem Klimov VK-1 s nižší spotřebou paliva a vyšším tahem a k útvarům se dostávala od začátku roku 1950. Aby pilotům usnadnili přechod na koncepčně nový letoun, připravili v konstrukční kanceláři také dvoumístnou cvičnou verzi MiG-15UTI.

Tvrdý protivník v Koreji

Západu se MiG-15 poprvé představil v korejské válce. O jeho existenci neměli v USA tušení až do listopadu 1950, kdy piloti P-51 Mustang nahlásili, že je napadla formace proudových stíhaček se šípovým křídlem. MiG-15 tak vstoupil na scénu a rychle ukázal, že i americké proudové F-80 či F-84 jsou výkonnostně mnohem slabší. USAF muselo na hrozbu co nejdříve reagovat a učinilo tak nasazením své nejlepší stíhačky F-86 Sabre.

Ačkoliv MiG-15 a F-86 byly srovnatelně výkonné a v soubojích záleželo především na kvalitě pilotů a taktice, v některých ohledech mig svého amerického soupeře převyšoval. Lépe stoupal, měl menší poloměr zatáčky i větší dostup. Disponoval také silnější výzbrojí, i když jeho kanóny byly pro nízkou kadenci a rozdílné balistické vlastnosti vhodné spíše k ničení bombardérů než stíhaček. 

K prvnímu střetu obou protivníků došlo v prosinci 1950, kdy podplukovník Bruce Hinton sestřelil jeden mig. Sovětský stroj ale prokázal svou odolnost – zřítil se až poté, co na něj F-86 vystřílel přes 1 500 nábojů z kulometů. V korejském konfl iktu v kokpitu MiG-15 bojovali Sověti, Číňané i Severokorejci.

Zejména piloti ze SSSR představovali až do konce války pro spojenecké letouny velké nebezpečí. Legendou za kniplem migu se v Koreji stal plukovník Jevgenij Pepeljajev, velitel 196. stíhacího leteckého pluku. Dosáhl celkem asi 19 sestřelů (údaje se v pramenech liší). O dvě či tři vítězství více s MiG-15 vybojoval nejúspěšnější sovětský pilot korejské války Nikolaj Sutjagin.

Jak ukořistit mig

Výcvikem na novém proudovém letounu prošlo i nejlepší spojenecké eso druhé světové války – Ivan Kožedub (62 vítězství nad stroji Luftwaffe). V Koreji velel 324. stíhacímu leteckému pluku, avšak sám proti F-86 startovat nemohl. Velení se totiž tolik obávalo případné ztráty trojnásobného Hrdiny SSSR, že Kožedubovi zakázalo účastnit se bojových letů. I tak jemu podřízení piloti údajně zničili přes 200 letadel. Ještě během konfliktu se nepoškozený MiG-15 dostal do rukou Američanů.

Ve snaze získat moderní letoun nepřítele k prozkoumání zahájily USA operaci Moolah. Prostřednictvím letáků a rádiového vysílání nabídli nepřátelským pilotům, kteří se svým migem dezertují a přelétnou na americké letiště, odměnu 50 000 dolarů. První přeběhlík měl navíc jako prémii dostat dvojnásobek.

V září 1953 skutečně na základně Kimpo poblíž Soulu přistál MiG-15bis, v jehož kabině seděl severokorejský poručík No Kum-sok. Při výslechu prohlásil, že o nabízené odměně nevěděl, přesto 100 000 dolarů obdržel. Nakonec se stal americkým občanem a pracoval jako letecký inženýr pro Grumman, Boeing, General Dynamics a další společnosti v USA.

Globální rozšíření i výroba

Díky svým kvalitám se MiG-15 (v kódu NATO Fagot) stal standardním stíhacím letounem zemí Varšavské smlouvy. Uplatnil se i v dalších státech, např. v Alžírsku, Angole, Indonésii, Kambodži, Maroku, Mosambiku, Pákistánu nebo Tanzanii. Do produkce se v menších počtech dostaly také další verze „patnáctky“: P vybavená radarem pro stíhání za každého počasí a T určená pro vlečení cvičných cílů.

Výroba v SSSR dala vzniknout asi 12 000 exemplářů všech verzí, dalších zhruba 6 000 bylo vyrobeno v Československu (pod označením S-102 a S-103) a Polsku (Lim-1 a Lim-2). Produkce některých dílů probíhala i v Číně, kde dostal MiG-15 označení J-2. Zatímco jednomístné verze jako celky Číňané nikdy nestavěli, začali za pomoci sovětských inženýrů vyrábět dvoumístné JJ-2 a nabízet je i na export pod označením Šen-jang FT-2.

V první linii stroj vydržel do 60. let, kdy se začal používat spíše pro výcvik. Tuto roli MiG-15UTI (v kódu NATO Midget) zvládal až do nahrazení československým typem L-29 Delfín v 70. letech. Dlouhou službu v roli standardního cvičného proudového typu Varšavské smlouvy zajistil letounu i fakt, že dvoumístné verze jeho nástupců se nikdy nezačaly vyrábět. MiG-17 letectvo pokládalo za tak podobný „patnáctce“, že stavbu cvičné verze považovalo za naprosto zbytečný počin.

TIP: Válečník s dlouhým životem: Legendární stíhačka MiG-19

A nadzvukový MiG-19 se zase považoval za přechodový typ mezi „sedmnáctkou“ a „jednadvacítkou“, takže vývoj dvoumístné varianty také nebyl nutný. V některých zemích, jako například v Severní Koreji, je MiG-15 v malých počtech v aktivní službě dodnes. Nástupcem typu se stal MiG-17, který měl eliminovat hlavní nevýhodu stroje zjištěnou piloty už v Koreji – přechod do výkrutu a neřízené vývrtky při utažených zatáčkách za vyšší rychlosti. Za tímto účelem dostal následovník „patnáctky“ nové křídlo o šípu 45 stupňů, delší trup a upravené ocasní plochy.