Stateční Yankeeové Velké války: Ztracený prapor americké armády (2)
Na počátku října 1918 se mužům majora Charlese Whitea podařilo obsadit důležitý pahorek na kótě 198. Udržení kóty ale bylo velmi obtížné, nepřítel se pokoušel vyjednávat a opakovaně obránce vyzýval, aby složili zbraně. Major Whittlesey ale stále trval na tom, že musí kótu držet stůj co stůj.
Předchozí část: Stateční Yankeeové Velké války: Ztracený prapor americké armády
Zatímco velitelé jednotlivých rot se snažili dodat mužstvu odvahu, Whittlesey čelil neustávajícímu proudu návrhů a proseb, aby se pokusili prorazit z obklíčení. Kromě německých vyjednavačů tak vytrvale odmítal i vlastní muže, protože zprvu k tomu neměl rozkaz a později už nevěřil, že by to jeho žalostná skupinka zvládla.
Svého velitele se pokusil přesvědčit také zraněný poručík Maurice Revnes, který poslal vzkaz po jednom z vojáků: „Pokud naši lidé nedorazí do poledne, je bezpředmětné držet se zde proti tak velké přesile. Muži trpí hlady, zranění jako já nemají žádnou vodu a ztratili hodně krve. Nepřítel by mohl dovolit zraněným vrátit se k našim liniím. Připadá mi, že v této situaci není nečestné a zbabělé se vzdát.“
Žádosti ale nepadaly na úrodnou půdu a Američané pomalu ztráceli naději. Navíc se začaly šířit řeči, že je jejich vlastní lidé nechali napospas nepříteli.
Zubožená hrstka
Ve skutečnosti se však jejich kamarádi vytrvale snažili Whittleseyho muže vyprostit. Například roty D a F 308. pluku, které by se také nacházely na kótě 198, kdyby je velení na poslední chvíli neodeslalo jinam, se horečně pokoušely dostat k obklíčeným. Jedna z patrol se dostala až na dohled ke kopci, ale Němci pak obě jednotky odrazili a způsobili jim těžké ztráty. Rota D nastoupila 26. září do pozic před Argonským lesem ve stavu 214 mužů a důstojníků a o deset dní později z ní zbývalo pouze 26 bojeschopných vojáků. Rota F na tom byla podobně.
Mezitím na kótě 198 zoufalí Američané hladověli, zdravotníci používali obvazy odmotané z ran zemřelých a muži v přední linii téměř neopětovali palbu, protože neměli skoro čím střílet. Za této situace konečně přišla záchrana; 8. října před třetí hodinou odpoledne se k jejich pozicím probila záchranná skupina, která je na kopci vystřídala, a vojáci majora Whittleseyho si konečně mohli vydechnout. Největší radost prý měli muži z toho, že jim jejich spolubojovníci donesli jídlo.
Slzy štěstí
Vojín Robert Manson vzpomínal: „Byla to nejšťastnější chvíle mého života. Byl jsem hysterický, smál jsem se a brečel radostí. Cítil jsem se jako kočka, co zjistí, že má devět životů. Z konzervy jsem jedl rukama pokrytýma krví a špínou, a řeknu vám, že to chutnalo jako nejlepší steak.“
Ze zhruba 550 mužů, kteří 2. října tvořili Whittleseyho kombinovaný oddíl, jich asi 200 padlo a 150 bylo prohlášeno za nezvěstné (většinu zajali Němci). Pouhých 194 se jich dočkalo záchrany, většina z přeživších však byla buď zraněna nebo jinak poznamenána přestálým bojem a strádáním. Zpravidla se jednalo o problémy spojené s dehydratací.
Hrdina, nebo diletant?
Kdo vlastně byl muž, jenž stál v čele ztraceného batalionu? Rodák z Wisconsinu Charles White Whittlesey pocházel z rodiny dřevorubce. Po střední škole vystudoval práva na prestižním Harvardu a do armády se přihlásil dobrovolně po vyhlášení války Německu. V hodnosti kapitána nastoupil k 308. pluku 77. pěší divize. Velení v Argonském lese mu přineslo na jedné straně status legendy a slávu, na druhou stranu vyvolalo mnoho dohadů i odsudků. Pro většinu je dodnes hrdinou, který výzvy ke kapitulaci odmítal lakonickým: „Jděte k čertu!“
Někteří jej považují za fanatika, jenž nechal zahynout dvě stě mužů, aby splnil nesmyslný rozkaz. Podobné je to i v případě zmiňované žádosti o palebnou podporu. Jedni tvrdí, že zásadní chybu udělali dělostřelci (nebylo by to mimochodem nic výjimečného), druzí ale Whittleseymu vyčítají, že udal nesprávné koordináty a tím přivolal palbu na vlastní vojáky. Dohady nemění nic na skutečnosti, že se Whittlesey stal po bitvě v Argonách hrdinou a dočkal se povýšení na podplukovníka. Stal se jedním ze tří důstojníků jednotky, kteří obdrželi Medaili cti. Spolu s nimi obdržel stejné vyznamenání ještě jeden poddůstojník, jeden vojín a dvojice letců, která se snažila v těžkých podmínkách zalesněného terénu jednotku lokalizovat a shodit jí zásoby.
Nechtěná celebrita
Jiná vyznamenání obdrželo zhruba čtyřicet dalších mužů. Několik nadřízených důstojníků dokonce za této situace uvažovalo, zda velitele nepostavit před polní soud za neuposlechnutí rozkazů. Nakonec však z žaloby sešlo, protože obviňovat válečného hrdinu se nejevilo jako dobrý nápad. Jinak ale dopadl poručík Revnes, který vyzýval majora Whittleseyho ke kapitulaci. Voják byl nejdříve propuštěn ze služby s obviněním ze zbabělého chování před nepřítelem, posléze však vyšší soudní instance rozsudek odvolala s přihlédnutím ke svědeckým výpovědím dalších důstojníků, kteří se tou dobou také nacházeli na kótě 198.
Podplukovník Whittlesey se po návratu do vlasti dočkal obrovského mediálního zájmu. Poskytl několik rozhovorů a účastnil se také ceremonie uložení ostatků amerického Neznámého vojína v roce 1921 na Arlingtonském hřbitově ve Washingtonu D. C. Tragická zkušenost z velení na hřebeni mezi Binarville a La Viergette spojená s těžkými ztrátami ale zanechala na mladém muži nesmazatelné stopy. Zájem o jeho osobu neupadal a on se marně pokoušel vrátit ke své právnické praxi v New Yorku.
TIP: Vojákem Velké války: Jak se žilo českým brancům za 1. sv. války
V listopadu 1921 nastoupil na parník do Havany a v noci z 26. na 27. listopadu beze stopy zmizel z paluby. V jeho kajutě našli vyšetřovatelé několik dopisů na rozloučenou, a tak se má za to, že hrdina z Argonského lesa spáchal sebevraždu. Jeho tělo se nikdy nenašlo. S největší pravděpodobností se tak zařadil mezi oběti první světové války, které si nesly více ran na duši než na těle a nedokázaly se vrátit zpět do mírového života.
-
Zdroj textu
I. světová Speciál
-
Zdroj fotografiíShutterstock