Stalinova a Molotovova linie: Dvojitá Potěmkinova vesnice (2)

Mnozí vysocí velitelé RA napsali po válce paměti, v nichž shodně uvádějí, že Stalinova linie po roce 1939 přišla o svou výzbroj, protože byla přemístěna do opevnění u nové hranice.

Předchozí část: Stalinova a Molotovova linie: Dvojitá Potěmkinova vesnice (1)

Georgij Žukov ale naopak píše, že k odzbrojování pevností rozhodně nedocházelo a že jednoduše „průběh válečných akcí na začátku války neumožnil plně uskutečnit zamýšlená opatření a patřičně starých opevněných prostorů využít“.

Nekvalitní beton a neprofesionální přístup

Hlavním faktorem selhání pevností byl zřejmě lajdácký a amatérský přístup nejen při umisťování jednotlivých bunkrů, ale též při jejich budování. Při výstavbě často docházelo k excesům, jako byl například případ jednoho z bunkrů tiraspolského OP v Moldavsku, jenž měl vyrůst přímo uprostřed zavlažovacího kanálu, vyhloubeného teprve v roce 1931.

Samotná výstavba rovněž neprobíhala zrovna ukázkově. V letech 1938–1939 inspekce pevností zjistila, že do bunkrů se instalovala jen asi třetina potřebného počtu děl. Kvůli pozdnímu dodání plánů se ve sledovaném (kyjevském) prostoru nacházelo jen 13 dokončených objektů z 91. Stavělo se z nekvalitního betonu, nezřídka dokonce bez ocelového vyztužení. Bunkry měly stěny často až o 15 cm tenčí, než jak stálo v projektech.

Udivený nepřítel

Takových hlášení existovala celá řada. Představitelé NKVD, zástupci pěších a dělostřeleckých jednotek RA proto považovali dané stavby za zcela nezpůsobilé pro vedení jakýchkoli bojů. Nová inspekce se na obou liniích uskutečnila nedlouho před německým útokem – v dubnu a květnu 1941. Hlášení se od těch prvních příliš nelišila:

„Stav mechanismů je takový, že jsou neschopné palby. Tankové věže jsou nasazeny na tankových korbách zakopaných do země a místy lajdácky zabetonovaných. V takto provedených zařízeních není nic zajištěno k přebývání posádek.“ O tom, že už se nestihlo vše napravit, svědčí další významné hlášení, tentokrát od nepřítele. Na štábu 20. armády došlo 17. července 1941 k výslechu německého ženisty, poručíka Böhma, zajatého při bojích u Orši. Při výslechu řekl toto:

„Naše rota měla za úkol zablokovat a zničit betonová opevnění na staré hranici. (…) Měli jsme skvělý výcvik v rámci postupu spolu s motorizovanými a tankovými jednotkami. (…) Svůj úkol jsme ale nemohli splnit, protože nebylo co plnit: namísto mohutných opevněných linií, s nimiž se počítalo, jsme narazili jen na zanedbané betonové stavby, které často ani nebyly dokončeny. (…) Když na nás některé palebné body vůbec začaly střílet, snadno se daly obejít za terénními vlnami. (…) Dlouho jsme nemohli uvěřit, že tohle má být ta nepřekonatelná linie staré hranice.“

Dlužno dodat, že i přes neuvěřitelné nedostatky dokázaly některé body OP klást tuhý odpor. Například karelský OP tvořil základ obrany Leningradu až do června 1944 a kyjevský OP od začátku července do 19. září 1941 bránil Kyjev. Koneckonců i Molotovova linie podél nových hranic se bránila: posádky některých pevnůstek grodněnského, rava-ruského a přemyšlského OP odolávaly nepříteli dva týdny. Vojáci přitom mnohé bunkry opustili až tehdy, když jim došly zásoby a hrozilo obklíčení z křídel. Nic to však nemění na tom, že Wehrmachtu ve snadném prolomení Molotovovy a Stalinovy linie velmi pomohl typický sovětský šlendrián už při jejich výstavbě.