Stále aktuální hrozba (1): Proměny bombardérů ve 20. století

Historicky existovaly různé definice bombardování. Nejjednodušší vycházely z reálné představy opírající se o praxi, že se jedná o ničení pozemních a námořních cílů bombami svrhávanými z letadel. To však už za druhé světové války platilo jen v omezené míře. Objevily se nové druhy podvěšené protizemní a protilodní výzbroje, které nebyly klasickými bombami.

V relativně nedávné době se začal používat termín přímá letecká podpora, který spojuje bombardování s využitím například hlavňových zbraní a zahrnuje i činnost bitevních vrtulníků. Ale v praxi se nejedná o nic jiného než o popis činnosti bitevního letectva. Pro potřeby tohoto článku budeme vycházet z předpokladu, že bombardování je ničení pozemních a námořních cílů pomocí různých druhů a typů letecké munice a dalších bojových prostředků, které jsou neseny letouny či vrtulníky na vnějších nebo vnitřních závěsech, ale cíl ničí samostatně, obvykle pomocí bojové hlavice plněné trhavinou či jinou chemickou látkou, nebo submunicí. Zároveň budeme používat termín bomba.

Bombardovací technologická revoluce 

Poprvé použil letecké bomby svrhávané z balonů rakouský důstojník Franz von Uchatius v době obléhání Benátek roku 1849. V průběhu první světové války vznikla samostatná kategorie letadel-bombardérů, která byla schopna ovlivnit taktickou situaci na bojišti. Bojující strany vyvinuly a vyráběly velké množství vzorů leteckých tříštivých a zápalných bomb a jejich zapalovačů. Konstrukce však byly velmi podobné. Pro nesení bomb pod křídly a trupem letounu byly vyvinuty specializované závěsníky/závěsy.

Další novinkou se staly jednoduché mechanické bombové zaměřovače. Bombardéry, ale rovněž stíhací a pozorovací letouny, často působily jako prostředek přímé podpory pozemních sil. V období mezi světovými válkami došlo k výraznému technologickému rozvoji letadel. Bombardéry se začaly dělit na strategické a taktické. Zároveň se objevila teorie o schopnosti bombardérů proniknout vždy nad důležitý, mnohdy nevojenský cíl na nepřátelském území a zničit ho. V podstatě se jednalo o koncepci strategického bombardování jako formy politického nátlaku ničením průmyslu, infrastruktury a obytných čtvrtí. Autorem byl italský generál Giulio Douhet.

Revoluce za války

Období druhé světové války lze označit za první technologickou revoluci v bombardování. Je třeba zdůraznit, že se nejedná o generace bojových letounů. V jejím průběhu se objevilo strategické bombardovací letectvo, které bylo schopno ovlivnit i strategickou situaci na bojišti. Vývoj a sériovou výrobu plnohodnotných čtyřmotorových strategických bombardérů ovšem zcela zvládly jen USA a Velká Británie, částečně Sovětský svaz.

Ve všech válčících státech plnily úkoly strategického letectva částečně stroje patřící z hlediska takticko-technických výkonů spíše mezi taktické bombardéry. Na rozdíl od první světové války tvořily hlavní cíl bombardování civilní objekty a obyvatelstvo. Strategické bombardování bylo nejčastěji prováděno ze středních výšek do 6 000 m, koncem války i z velkých do 12 000 m, což snižovalo účinnost jak dělostřelecké, tak letecké protiletadlové obrany. Přesnost bombardování byla zvýšena pomocí palubních radarů.

Stejná taktika, ničivější zbraně

Na frontách se uplatnily především taktické bombardéry a podporou pozemních sil byli pověřováni i stíhací piloti. Došlo k výraznému rozvoji konstrukce bomb, zaměřovačů, navigačních přístrojů, radarů. Novinkou se staly jaderné bomby. Základní taktika nasazení bombardérů se však od doby první světové války příliš nezměnila, s výjimkou masovosti úderů. Většina bombardovacích útoků byla vedena z horizontálního letu ve středních nebo malých výškách s malou přesností. Tu nahrazoval počet svržených bomb.

Pokračování: Stále aktuální hrozba (2): Proměny bombardérů ve 20. století

Samostatnou kategorií se staly bitevní letouny určené k přímé podpoře pozemních sil. Ty se naopak zaměřovaly na ničení bodových cílů útokem při letu v sestupném úhlu. Především v rámci námořnictva se rozšířilo používání stíhacích letounů k plnění bombardovacích úkolů, protože letadlové lodě neumožňovaly využití klasických rozměrných bombardérů. Ve dvou dekádách poválečného období došlo k přechodu strategických i taktických bombardérů na proudový pohon a rozšířil se předpoklad použití jaderných bomb.