SS-Dienstdolch: Černá dýka Waffen-SS je dodnes ceněným sběratelským artiklem

V roce 1923 si vedení NSDAP na základě zkušeností z prvních shromáždění uvědomovalo potřebu ochrany činitelů strany a pořádku na veřejných vystoupeních. Ta totiž mohli narušovat členové znesvářených politických stran. Proto vznikl oddíl několika osobních strážců, nazvaný poněkud honosně jako Stabswache (štábní stráž). Později se začlenil do další podobné jednotky nazvané Stosstrupp Adolf Hitler (úderná jednotka).

Odznak moci

V listopadu 1925 převzal úkoly úderné jednotky, rozprášené během tzv. pivního puče Schutzstaffel (ochranný oddíl), pod velením Julia Schrecka. Tento muž působil i jako řidič a příležitostný dvojník Adolfa Hitlera. Oddíl SS postupně rostl a to navzdory velmi přísným kritériím pro přijetí.

Zlomový okamžik pak přišel 6. ledna 1929, kdy se do čela SS dostal Heinrich Himmler. S jeho nástupem přišly výrazné změny a oddíly začaly hrát podstatnou roli v hierarchii a posilování moci nacistů. To se potvrdilo i v noci z 29. na 30. června 1934, kdy bylo během tzv. noci dlouhých nožů, zlikvidováno nejen velení SA (Sturmabteilung) v čele s Ernstem Röhmem, ale i další odpůrci režimu a to právě s využitím oddílů SS.

Pro členy Schutzstaffel byla 15. prosince 1933, tedy v roce nástupu Adolfa Hitlera k moci, zavedena do výstroje služební dýka SS (SS-Dienstdolch M33). Vizuálně se velmi podobala dýce pro SA, lišila se zejména barvou rukojeti a pochvy, kdy příslušníci SA měli obojí v hnědé a příslušníci SS v černé barvě. Dýku s černou pochvou a hnědou rukojetí pak nosili členové NSKK (Nationalsozialistisches Kraftfahrkorps – Nacionálně socialistický motoristický sbor). 

Čekatel na přijetí k SS (SS-Anwärter) obdržel služební dýku pouze při speciálním obřadu, který se na počest založení SS a neúspěšného puče konal vždy 9. listopadu. Každý člen SS si dýku sám kupoval a byl za ni plně zodpovědný. V případě vyloučení z řad Schutzstaffel pak musel dýku vrátit. Ponechat si ji mohli pouze ti, kteří dobrovolně vystoupili z řad SS, nebo vysloužilí členové. Dýka SS se nosila k vycházkovému a služebnímu stejnokroji. SS-Dienstdolch M33 vlastnili od roku 1933 všichni členové „paralelní stranické armády“ a to bez ohledu na hodnost. 

SS-Dienstdolch M33

Dýka SS vychází tvarem a provedením ze švýcarské lovecké dýky Holbein, hojně rozšířené v 16. století. SS dýka je dlouhá 37 cm, s délkou čepele 22 cm, váha se pohybuje okolo 500 g (v závislosti na váženém typu a příslušenství). Rukojeť má provedenu z černě lakovaného ebenového dřeva, opatřena je kulatým znakem s runami SS, dále pak říšskou orlicí. Leštěná alpaková nebo poniklovaná záštita a hlavice drží rukojeť na dýce, hlavice je ukončena maticí.

Z jedné strany čepele je nápis Meine Ehre Heißt Treue (Mou ctí je věrnost), z druhé strany je u záštity čepele značení výrobce kódem RZM. Nápis Meine Ehre Heißt Treue (mimo jiné používaný i na opaskových přezkách SS), pochází z dopisu, který Adolf Hitler napsal Kurtu Daluegemu v roce 1931. Naproti tomu vizuálně podobné dýky SA nesly na čepeli nápis Alles für Deutschland (Vše pro Německo). Pochva dýky je kovová, černě lakovaná, s alpakovými nebo poniklovanými doplňky. K nošení sloužil kožený závěsník se sponou.

Za dobu výroby se dají rozlišit tři typy dýk podle období, ve kterém vznikly. Liší se od sebe některými drobnými detaily, ale také výše naznačeným rozdílem v materiálu záštity, kování a říšské orlice. Za rané se považují kusy z let 1933 až 1935. Na jejich alpakových záštitách se vyskytují římské číslice I, II a III, které pravděpodobně značí regionální výstrojní úřady v Mnichově, Drážďanech a Berlíně. Následuje střední produkce ohraničená roky 1936 a 1938.

Logo výrobce zde většinou nahrazuje kód RZM, nicméně lze vidět i kusy s obojím značením. Poslední skupinu tvoří dýky vyrobené po roce 1938. Ty mají kovové doplňky vyrobené výhradně z poniklovaného nebo pochromovaného kovu, říšskou orlici zejména z hliníku. Značky výrobce se již nevyskytují a jsou zcela nahrazeny kódy RZM.

Dýka pro vyvolené

Dne 25. srpna 1936 Reichsführer SS Heinrich Himmler zavedl novou SS dýku M36 (tzv. řetězovou). Na ni však měli nárok pouze členové SS ze „staré gardy“ – tedy ti, kteří vstoupili do SS před 30. lednem 1933 a také všichni důstojníci SS, kteří dosáhli důstojnické hodnosti před 9. listopadem 1935. Později měli na nošení řetězové dýky nárok i ti, kdo vstoupili do SS během roku 1933, a měli odsloužené minimálně tři roky. Stejně jako dýka M33 se i M36 privátně zakupovala prostřednictvím SS-Verwaltungsamt (administrativní úřad SS) a později SS-Wirtschafts- und Verwaltungshauptamt (Ekonomický a administrativní úřad SS). Požadavek, který musel každý žadatel o zakoupení předložit, schvalovalo příslušné oblastní velitelství SS. 

Dýka M36, vzhledem k podmínkám udělení a nákupu nespadala pod kontrolu Reichszeugmeisterei (RZM), na rozdíl od dýky M33, která byla pod kontrolou RZM do roku 1943. Dýky M36 také neměly kód výrobce. Tím jediným měl údajně být Carl Eickhorn ze Solingenu.

Co se týče výroby a kvality, odpovídal M36 dýkám M33 z druhého a třetího produkčního období. Od února 1943 platil předpis, podle kterého nosili důstojníci a poddůstojníci k dýce také portepe neboli třapec. Vzhledem k omezenému počtu vyrobených kusů, který vyplývá z výše popsaných podmínek pro udělení, je dnes SS-Dienstdolch M36 sběratelsky velmi ceněným artiklem. Dýky SS se společně s dalšími symbolickými zbraněmi třetí říše stávaly také velmi vyhledávanou trofejí spojeneckých vojáků.