Spojenecká vylodění v Pacifiku: Taktika žabích skoků

V Tichomoří Spojenci po vítězství na Guadalcanalu v roce 1942 zahájili ofenzivu, při které začali uplatňovat tzv. taktika žabích skoků: nepostupovali při dobývání japonských držav z ostrova na ostrov, ale některá místa přeskakovali. Spoléhali na to, že izolované a vyhladovělé japonské jednotky na „přeskočených“ ostrovech později snadno porazí.

Šalamounovy ostrovy, Mariany, Palau

Vylodění začalo 2. ledna 1943 u Buny na Nové Guineji. Se skutečnými žabími skoky však Spojenci začali teprve v červnu na Šalamounových ostrovech invazí na Novou Georgii. Dne 15. srpna pokračovali vyloděním na ostrově Vella Lavella a začátkem listopadu na Bougainville. Vzhledem k rozloze tichomořského válčiště nelze na malém prostoru vypočítat všechny obojživelné operace, které Američané do konce války uskutečnili. Mezi ty nejvýznamnější se zařadila operace Forager, jejímž cílem se stalo obsazení souostroví Mariany a Palau. Ze zdejších letišť Spojenci plánovali vysílat těžké bombardéry B-29 na cíle v Japonsku.

Po několikadenním bombardování nepřátelských pozic se 15. června 1944 na Saipanu vylodila 2. a 4. divize námořní pěchoty. Následovaly další výsadky, zejména o ostrůvek Peleliu se strhly krvavé boje, které předznamenaly budoucí těžké ztráty mariňáků. Dobytí ostrova stálo USA 1 800 padlých a 8 000 zraněných či nezvěstných – strategická hodnota tohoto kusu země přitom byla více než pochybná.

Iwodžima, Okinawa

Vysokým počtem padlých se vyznačovaly i další invazní operace v Tichomoří. Japonské posádky se na ostrovech dobře opevnily, často vytvořily systém podzemních bunkrů, které nedokázalo zničit ani bombardování. Odhodlání obklíčených vojáků nevzdat se a raději před smrtí zabít co nejvíce Američanů navyšovalo počty mrtvých a zraněných do děsivých čísel.

TIP: Lovci lebek: Válečné zločiny amerických vojáků během války v Tichomoří

Symbolem krutosti války v Pacifiku se stala invaze na Iwodžimu zahájená 16. února 1945. Generál Tadamiči Kuribajaši proměnil ostrov v obrovskou pevnost. Navzdory zdrcující materiální i početní převaze Spojenců trvala bitva o strategicky významné místo více než měsíc. Američany stála téměř 7 000 mrtvých a 20 000 zraněných, z 21 000 obránců nepřežil skoro nikdo. Se stejným fanatismem bránili Japonci i Okinawu, jejíž napadení 1. dubna představovalo nejen největší obojživelnou operaci v Pacifiku, ale znamenalo i začátek útoku na samotné Japonsko. Dobytí ostrova stálo USA 12 000 mrtvých a asi 38 000 zraněných. 

Těžké ztráty způsobené pozemními jednotkami odmítajícími kapitulaci zvýšily u amerického velení obavy, jakou cenu si vyžádá invaze na mateřské ostrovy. Hovořilo se o ztrátě až milionu mužů. Tyto úvahy výrazně přispěly k rozhodnutí použít atomové bomby. Největší plánovaná invaze války – vylodění v Japonsku – se tak nakonec nikdy neuskutečnila.